“Vítězný” článek psaný zeširoka a hlavou dolů

Publikoval 14. 4. 2020, Igor Slavík

Pozdravy a článek od Martina Drože ze země na druhé straně zemegule. 😉

Jelikož zde v zemi, kde se žije hlavou dolu se pomalu blíží zimní období a díky i coronavirokaranténonudě jsem se rozhodl sepsat článek o mých prvních závodech zde v Tasmánii.

První závody na australském kontinentu jsem ale chytal již před mnoha a mnoha lety v roce 1999.

Bylo to tehdy moje první MS a shodou okolností a mého umu, jsem se tenkrát umístil na 52. místě, což byl i můj nejhorší výsledek ze všech MS, kterých jsem se kdy zúčastnil.

Chytání tenkrát nebylo snadné a mnoho závodníků nechytlo ani jedinou hodnotitelnou rybu.

Myslím, že z části tomu byla i na vině nižší míra zkušeností nás všech a hlavně teplé slunečné a bezvětrné počasí. Byl to tehdy začátek několik let trvajícího období sucha.

Loni jsem měl možnost se do oblasti konání MS vrátit a musím říct, že to bylo nesrovnatelně lepší.

Tenkrát se ale MS konalo na kontinentální Australii. Já už se nějaký čas poflakuju po Tasmánii, což je z hlediska lovu pstruhů úplně jiné Kofi-Kofi.

Tak jako nikde na jižní polokouli, ani zde však není pstruh původní. Byl sem dovezen anglickými osadníky okolo roku 1860, protože pochopili, že by zdejší vody byly pro pstruha vynikající a chtěli si přivézt taky něco pro zábavu (jak teď říkala Katka: „Na to snad měli manželky, ne?” My ale víme, jak to je, že?). Společně s potočákem to byl také duhák, siven a atlantický losos.

Lososům se tu však daří ze všech nejmíň. Veškeré pokusy o samovýtěr tu ztroskotaly a po opuštění řek se strdlice v moři tak nějak ztratí a do řeky se již nevrátí. Potočák zde ale prosperuje velice dobře a to jak v řekách, tak i jezerech.

Většina tasmánských jezer jsou vlastně přehrady, které vznikly stavbou často jen velmi nízké hráze. Mnoho těchto přehrad je vzájemně propojeno důmyslnou sítí kanálů a tunelů, což umožňuje s vodou mnohem lépe hospodařit. Voda je totiž využívána nejen pro účely výroby elektřiny, ale také pro zavlažování půdy. Nepůvodní pstruzi v tomto případě jdou tak nějak stranou, ale vody je pro ně i tak dost a dost. Většina jezer je poměrně mělkých a to se společně se studenou a na kyslík bohatou vodou dává dobré podmínky pro růst vodního rostlinstva, což je ideální i pro život mnoha vodních organismů a ty se pak následně stávají potravou pstruhů. Naštěstí se v těchto jezerech nevyskytuje naše oblíbené vodní prase a díky tomu se vodnímu rostlinstvu ve vodě daří a voda je tak velmi čistá.

Přesněji řečeno ve dvou jezerech se tu kapr vyskytuje, ale od té doby, co byl objeven, se tam nesmí chytat a IFS (Inland Fisheries Service, státní organizace starající se o sladkovodní rybolov) se snaží veškeré kapry z vody vylovit. Je to velice zdlouhavý proces, který trvá již od roku 1995.

Proces je to zdlouhavý a to nejen kvůli velikosti jezer, Lake Crescent má okolo 2300 ha a Lake Sorrel má 5300 ha, ale i proto, že nelze použít radikální řešení, tak jak to dělají Norsku při snaze se zbavit lososího parazita Gyrodactylus Salaris.

Otrávení veškerého vodního života zde není možné, protože se v obou jezerech vyskytuje původní rybí druh Galaxia, ( https://en.wikipedia.org/wiki/Galaxias ), která je samozřejmě chráněným živočišným druhem. Ty jsou samozřejmě také pstruží potravou a i díky nim v těchto jezerech rostli pstruzi do velikostí i okolo deseti kil. Jeden z největších vážil 33 liber. Po vykuchání.

To byl asi důvod, proč si zřejmě nějaký velechytrák dovezl z Austrálie malé kapříky jako nástražné rybky a zapříčinil tak, že na následujících 25 let po zjištění výskytu kaprů byl lov na těchto jezerech zakázán. Letos se jezera znovu otevřela, ale bude asi nějakou dobu trvat než vstanou z hrobu. Při lovu kaprů do sítí samozřejmě většina velkých pstruhů nepřežila.

Výskyt kapra byl mimochodem zjištěn jen náhodou a to tak, že ho z hladiny ulovil orlovec a někde upustil. Další nechtěnou rybou je tu mimo jiné i lín a okoun. Ti naštěstí ale nepůsobí tak velké škody. I když samozřejmě po ulovení se taková ryba nesmí pustit zpět.

Většina jezer a řek však naštěstí kaprem ani okounem zamořena není. Proto je tedy zejména jezerní chytání pstruhů tak populární. Říční chytání může být zábava, ale srovnávat velikost ryb tady s rybami na Novém Zélandu je zcela zbytečné. A nejen velikost, ale i obtížnost s jakou se dají ryby na Zélandu ulovit (samozřejmě ne vždy a všude tomu tak je). Tam totiž dokáže závody vyhrát kdejakej ňouma.

Jezerní chytání, to už je jiná písnička. Sezona na většině vod začíná zhruba od srpna a končí koncem dubna, kdy potočáci pomalu začínají táhnout z jezer do řek se třít. Ve výše položených jezerech s chladnější vodou někdy začínají táhnout už koncem března. Vše ale ještě záleží na dešti. Některé potoky totiž během léta téměř vyschnou a tak bylo bylo pro pstruhy nemožné se kamkoli dostat. Proto i po vykulení plůdku se s klesající vodou potěr pomalu přesouvá po proudu dolů. Ne všechny jezera ale mají přítok a tak rybolov na nich je závislý na vysazování. Vysazování zde probíhá tak, že většina ryb je vlastně jen přemístěna z pastí kde uvízly při snaze o dosažení horních partií potoků při cestě za třením. V některých jezerech je ryb dostatek a vůbec proto nevadí, že se tyto ryby odvezou jinam. Například na jezeře Great Lake (17600ha) jsou podobné pasti od 70. let minulého století, přičemž jsou každý rok všechny ryby ulovené do pastí převezeny do jiných jezer a přesto každý následující rok se v pastích uloví zhruba stejné množství ryb a to něco okolo 12-13 tisíc potočáků průměrné hmotnosti něco přes 1 kilo. Do jezera totiž přitéká množství menších potoků kde se mohou třít nerušeně a pomoci tak zásobovat pasti a tím i další jezera.

S duhákem je to trochu složitější a do těch pár jezer, kde se dá chytit, se vysazují ryby ze sádek, které však velmi rychle zdomácní a po nějakém čase není vůbec snadné je chytit. Potočáci jsou tu mnohem mnohem úspěšnější a to nevelké množství duháků, které se táhne třít se velmi pečlivě střeží a vytvářejí se dobré podmínky pro úspěšné rozmnožování. V potocích, kde to lze zařídit, se z vody odstraní všichni potočáci, protože v době kdy se malí duháci vykulí už jsou potočáci větší a silnější a duháci by jim nemohli konkurovat.

Jak jsem již zmiňoval, většina jezer není nijak hluboká a je tak díky vodnímu rostlinstvu a tím ohromnému množství hmyzu i velice úživná. Je veliká škoda, že při posledním MS měli účastníci tak strašnou smůlu na počasí. Kdyby totiž viděli místní jezera v nejlepším světle asi by nikdy nezapomněli. Což ale vlastně díky extrémnímu počasí, které panovalo v době konání, nezapomenou tak jako tak.

Kluci byli tak nuceni chytat většinou s potápivými šňůrami a streamery. To je samozřejmě většinou nejúčinější metoda, ale zdaleka ne ta nejzábavnější.

Koncem listopadu se totiž začínají rojit jepice a jelikož je to první větší množství potravy po zimě, ryby jsou velmi ochotné a chytání za těchto dní je slovy nepopsatelné. Není to samozřejmě chytání jen na sucho, ale i mokré mušky a nymfování. Suché muškaření je tu však tou nejoblíbenější metodou lovu, což je pochopitelné.

Místní rybáři tu mají několik názvů pro různé druhy rybolovu, přičemž řeč je stále jen o muškaření.

Na jaře, když hladiny jezer jsou ještě vysoké a voda dosahuje až daleko do trávy, se chodí na tzv. tailing trout. S rozedněním se totiž pstruzi zdržují ve velmi mělké vodě, kde pátrají po potravě a dají se dobře sledovat. Není to však nic snadného takovou rybu chytit, protože pstruzi jsou velmi plaší. Já osobně to hodnotím jako ten nejsložitější způsob muškaření. Myslím, že David s Terkou by to potvrdili.

Dalším velmi oblíbeným způsobem muškaření je tzv. polaroiding. Není to nic jiného než lov „na oko“.

Díky velice čisté vodě jsou za dobrých světelných a povětrnostních podmínek ryby velice dobře vidět a tak stačí jen pomalu procházet vodou nebo po břehu a pozorovat vodu. Někdy samozřejmě rybu dříve vyplašíte, ale při troše cviku se úspěch dostavuje mnohem častěji.

Tento způsob je velmi populární po celé Tasmanii, ale především jedna oblast je tím vyhlášená. Jsou to tzv. Western Lakes. Oblast v nejvyšší části náhorní plošiny okolo 1100 m. n. m. ležící přibližně uprostřed Tasmanie.

Tato oblast je poseta několika tisíci jezer všech velikostí, kde žijou jen původní Galaxie a nepůvodní pstruzi. Je až neuvěřitelné vidět, jak daleko jsou pstruzi schopní se dostat při vhodných hydrologických podmínkách. Mnoho jezer je propojeno potůčky, ale i ty, co nejsou, se za vysokých srážkových úhrnů mohou rozlít dostatečně na to, aby si pstruzi do nich našli cestu. V takových jezírkách pak může žít třeba jen jedna ryba. O to větších velikostí pak může dosáhnout. Největší známý úlovek z této oblasti byl něco okolo 17 liber. Jinak běžná velikost zde lovených ryb je něco okolo 1,5 kg. Western Lakes ale nejsou o velikosti ryb, ale o tom jak je chytáte. Je to lov jak má být. A o to lepší, že je to skoro vždy jen na sucho. Pro mě osobně top.

Někdy můžete slyšet přirovnání k lovu bonefish. Samozřejmě síla bonefish je nesrovnatelná, ale způsob lovu srovnatelný je.

Další velmi zajímavý a zábavný způsob je tzv. sharking. To je způsob, který je stejně tak jako polaroiding chytání ryb, které vidíte. Bez jakéhokoli házení naslepo. Dozvěděl jsem se, že tak jako zmiňované chytání na Western Lakes, i tento způsob „vymyslela“ stejná partička lidí. Za mlada chodili za rybami velmi daleko a s přibývajícím věkem potřebovali nějakou náhradu, ale podobný způsob lovu. Shodou náhod a určitě i díky znalosti a zkušenostem jeden našli.

Narozdíl od brození na mělkých jezerech se “žraloci” chytají z lodi na velkých jezerech. Pro tento způsob lovu je nejdůležitější počasí. Potřebujete horký sluneční den modrou oblohu bez mráčku a vítr ze severu nebo severozápadu. Čím větší tím lepší. Slunce vám musí svítit do zad, protože to vám dává nejlepší možnost rybu vidět. Řeklo by se, slunce na jezero je to nejhorší, ale tohle je trochu něco jiného. Teplý den je totiž vhodný pro rojení jednoho druhu místních brouků tzv. Gum Beatle.

Pstruzi s oblibou tyto brouky z hladiny sbírají a jsou při tom krásně vidět. Se sluncem v zádech driftujete po větru dolů a pozorujete vodu kolem sebe. Ve velkých vlnách v čisté vodě jsou pstruzi vidět opravdu dobře. Není třeba se snažit koukat víc. Jak slunce ozáří bok ryby vypadá potočák jako kus zlata. Něco velice těžko popsatelného. Pak není moc času na přemýšlení, protože loď v silném větru driftuje docela rychle a i ryba většinou plave proti větru, tedy směrem k vám. Nejhorší v tu chvíli je nahodit moc blízko k rybě. Ryba je u hladiny proto, aby žrala. Stačí tedy nahodit 1-2 m od ní přibližně ve směru, kterým plave. Není výjimkou vidět, že ryba klidně odbočí a doplave si pro mušku třeba i 5 m. Další kritický moment je zásek. Když totiž vidíte rybu, jak se blíží k vaší mušce a víte, že ji sežere, není snadné počkat se zásekem dostatečně dlouho až se ryba otočí.

O tasmánských jezerech by se ale dalo hovořit hodiny a hodiny. Tam se však můj první tasmánský závod nekonal.

Jak jsem psal, řeky tady nejsou nic super extra, i tak se ale dá si užít docela dost legrace. Standardní velikost ryb na řekách je podstatně menší než na jezerech. I tak však najdete řeky, kde se dá chytit ryba velká. Největší se dají chytit v okolí rybích farem. I to jsou pstruzi ze samovýtěru, jen využívají příležitosti, které jim poskytují zbytky vytékající z přepadů z těchto farem. Někdy se objeví i ryba okolo 30 liber.

Mně osobně tohle chytání nepřijde nic moc a ani až tak zábavný a radši si zachytám na řekách ryby menší.

Na řece, kde jsou hlavně menší ryby, se uskutečnil i závod, kterého jsem se tu zúčastnil. Nebyl jsem si zcela jist, jestli do toho mám jít, protože jsem i nadále mohl předstírat, že to umím a trošku jsem se obával, že ve výsledcích všichni uvidí opak.

Tak jako i u nás si tu závodníci dělají navzájem rozhodčí a to vedle místa, kde budou později chytat. V tu chvíli místo odpočívá a tak všichni chytají na čerstvé vodě. Kola trvají jen dvě hodiny a tak každý chytá dvě kola za den. Za víkend jsou to tedy čtyři výsledky.

Nemá asi smysl se rozepisovat o tom, komu jsem rozhodcoval a kolik kdo chytil ryb.

Možná jen něco málo o tom, jak jsem chytal. Mnohem víc než u nás se tu chytá na sucho a na poctivě sbírající rybu jen málokdy vyzrajete s nymfami. V pomaleji tekoucí vodě jsou sbírající ryby i mnohem vybíravější. Ne až tak na mušku jako takovou, ale spíš na drift dané mušky. Musím říct, že tu mnohem častěji čerpám ze zkušeností, které jsem nabyl na výletech do Španělska s Milanem Čubíkem.

Pro závod jsem si tedy připravil suchou a samozřejmě nymfu. Obojí na trojkách prutech. Asi by se dala poladit i moucha splávek, to by ale byla jen další metoda, nad kterou přemýšlet a přece jen o nic nešlo. Nakonec se ale ukázalo, že klasická suchá nebyla až tak klíčová a celkem spolehlivě jí nahradilo chytání moucha splávek na nymfovací sestavě. Jedna nymfička bohatě stačila kvůli mělké vodě a ryby vzaly buď tu a nebo splávek.

Na konci jsem točil bažantíky nebo sirubčíky vel. 18 a jako splávek jsem chytal vlastně jen chrostíka vel. 16.

V podstatě nic moc zajímavýho se ale nestalo, ve všech kolech jsem nějakou tu rybku chytil a tak jsem na konec ostudu neudělal a i nadále jim tu budu namlouvat, že to umím.

Lovu zmar

Martin Drož