Velmi zajímavý příspěvek od našeho jihočeského dopisovatele Vládi Šedivého. Kolikrát se kluk tváří, že do pěti neumí napočítat, ale má toho sježděnýho tolik, že ostatní ho budeme jen těžko dohánět. Je to šikula.
Myšlenka jednou si vyrazit zachytat na moře vznikla na jednom nejmenovaném baru, kde mi kamarád Aleš Martínek vnuknul myšlenku navštívit Venezuelu v Jižní Americe a to její atol jménem Los Roques. Zde je totiž významné loviště velmi bojovných ryb jménem bonefish. První otázka, která ode mne na něj padla byla, na kolik tato sranda přijde, odpověď na skutečnost nebyla tak zatratitelná. Bylo to kolem 30 000,-Kč (viz pozn. na závěr), což v době před první krizí nebylo tak hrozný a dal se tento obnos během roku naškudlit. Rozhovor se uskutečnil před několika lety a byl pouze v podvědomí. Od té doby proběhla ještě zdařilá výprava na Nový Zéland za přispění Martina Musila.
Po nějakém čase s touto myšlenkou, nezávisle na mně přišel i dlouholetý kamarád Jarda Šramů, který měl typ zase od Ládi Keblů. Takto se pomalu tvořil tým. Ještě bylo potřeba doplnit někoho, kdo by se chopil organizačních věcí a ovládal světový jazyk. Jelikož já byl kdysi jednou rozhodčí ve Švédsku nazván bushmanem, když chtěla zabřednou rozhovor a já byl neoblomnej v podobě držení bobříka mlčení. A zbytek týmu od toho také neměl daleko. Volba padla na mladýho ambiciozního Martina Grünů z firmy Monfish. Ten již měl možnost lovit na moři. Tim pádem měl možnost sdělil všelijaké informace nám neznalých lovu na moři. A navíc v jeho zájmu bylo tuto oblast navštívit a vybudovat si zde takové předměstí v podobě kontaktů, jelikož firma Monfish chce provozovat v této destinaci cestovku. Tim se počet usadil na čtyři persony.
Termín odjezdu byl zvolen samozřejmě až po všech závodech na poslední řijnový den a návrat na 17. listopadu. Což byla poměrně dlouhá doba na rybolov. Tato oblast, jak se píše na intermetu, je celoročně dobrá k lovu již řečených ryb bonefish, což byl náš hlavní cíl. Doprovodnou rybou v uvozovkách měl být tarpon s permitem, anebo je alespoň zahlédnout, nebo zjistit, jak se loví.
Během roku začala příprava, která se skládala ze shánění informací o této lokalitě, pořizování výzbroje, výroby much na mořské rybaření. S výbavou a výběrem prutů muškařskou šnůrou, oblečením nám zase hodně pomohl kamarád a majitel firmy Hanák competition Franta Hanáků, který již má také zkušenosti s lovem na moři. Základní prut byl čtyřdílný ( výhoda na převoz v bagáži ) SAGE Xi3 o délce 275cm na 10, plovoucí šňůra Airflo vyráběná přímo na bonefishe. Jako náhradní byl Z Axis 290cm na 8 šňůru. Naviják jako 1 stěžejní byl od firmy Ross Reels CLA s mořskou úpravou, který nám byl doporučen a zajištěn z Ameriky Alešem Martínkem. Doplněn byl o 300m bekingu na 15kg co kdyby. Základem také byly lehké košile s UV filtrem od firem SIMMS a PATAGONIE. Z mojí strany bylo chybou odmítnutí nabídky od Franty pořídit si originál kraťasy, které již mají vychytané švy a všité síťky na myšáka. To se mi vrátilo při brození ve slané vodě a rozedřením stehen. Další věc z poznatků je mít všechny věci s kvalitní povrchovou úpravou ať se to týká třeba peanu, nebo kliprů, nebo nějakých pásků rádo by s nerezovou přezkou. Slaná voda během pár dní vše sežere a vy máte všude rezavý skvrny. Mojí blbostí mi také sežrala foťák a ještě větší blbostí mobil.To se týká i háčků s povrchovou úpravou na moře. Zásadní výbavu tvořily TIEMCA velikost 2, 4, 6 a na tarpony 2/0. Vodotěsná krabička od firmy C a F desing je také výborná záležitost. Co se týká bot, výborně posloužily neoprénové potápěčské boty s tvrdou podrážkou. Fluorocarbonové sartuny od průměru 27 až 50. Já vše odchytal na fluorocarbon Tiemco průměr 29. Ještě mám jednu poznámku, při tahání streamrů je výborná věc návlek na prst přes který taháte muškařskou šňůru. Během chvíle máte vyběhaný drážky do krve a slaná voda do toho způsobuje nepříjemnou bolest. Nám posloužila jako náhražka elektrikářská izolace, která nesjede z prstu a drží celý den.
Je několik leteckých možností, jak se dostat do čtvrtého ve světě obávaného svojí zločiností hlavního města Venezuely Caracasu. Naše cesta vedla večerním odletem z Ruzyně do Madridu, kde bylo poměrně dlouhé noční čekání a další devíti hodinový let přes oceán do Karibiku. Po příletu do Caracasu proběhla naše první příhoda při výměně peněz u místních veksláků. I přes veškerá varování se nám do ruky dostaly dvě falešné 100 dolarový bankovky. Ale i přesto je výhoda podstoupit toto riziko. Oficiální kurs jeden dolar má hodnotu čtyř Bolívarů a neoficiální je jeden dolar za osm Bolívarů. Obávaný přesun na hotel nebo spíše ubytovnu, pak proběhl autokarem hotelu bez většího rizika. O to větší bylo naše překvapení jak proběhl ranní. Odjezd v 5.00 ráno na letiště za účasti tří policejních terénních vozů plně ozbrojených policajtů v neprůstřelných vestách. Větší důležitost této jednotky nám dal pohled na okolní domy, které jsou zabezpečeny všude mřížemi, žiletkovým ostnatým drátem, zabetonovanými skleněnými střepy a nezbytné elektrické ohradníky. Ale to se již blížila poslední etapa našeho cestování na hlavní ostrov Los Roques. Po 45 minutovém letu přistání na jediné vyasfaltované silnici, nebo chcete-li přistávací dráze, byl cíl naší cesty. Po nezbytném odbavení v dřevěné otevřené boudě a zaplacení poplatku za kyslík ( jako u nás), bylacesta na ostrov otevřená.
Najít vlastní ubytování již předem zajištěné Martinem v posádě jménem Karlín ( nejspíš zde žil nějaký Pražák z Karlína ) bylo jednoduché, jelikož na ostrově je malá vesnička asi tak se čtyřmi hlavními ulicemi o délce max. 200m. Jednou malou bankou, malým náměstíčkem a poměrně velkou školou. Po nezbytném přivítání s majitelkou posády a zaplacení za celý pobyt s polopenzí, již nic nebylo v cestě nahodit si poprvé do modrých kýčovitých vod Karibiku.
Naše první volba padla přímo na přístaviště lodí. Dlouhé asi tak dva kilometry. O této lokalitě bonefishí byly informace již z Česka. Ryby se zdržují těsně kolem břehů mezi rybářskými loděmi a loví zde rybičky. Hned první den byly k vidění pěkné kousky, ale tyto ryby se daly jen těžko chytit. Větší úspěch měla jiná metoda. Je zde velká kolonie pelikánů, kteří se vrhají střemhlav do vod, kde loví dezorientované rybičky nabráním do zobáku a následném cedění vody se snaží vyselektovat rybičku. Tento počin nezůstává bez povšimnutí jak bonefishí, které jsou v transu a dorážejí pelikánům na zobák ve snaze urvat nějakou rybu tak i rackům, kteří jim sedají přímo na hlavu a do toho všeho přicházíme my, s naším muškařským prutem a mouchou znázorňující rybičku. Základem úspěchu bylo, co v nejkratší době dopravit mouchu do míst, kde zalovil pelikán a ryby zde dohledávaly rybičky. Nejednou se podařilo místo ryby zachytit krocana a povodit si ho. Proto jsou pelikáni dost opatrný a mají respekt se k vám přiblížit na hod. Přesto hned první den měli všichni splněný sen, za kterým přijeli. Samozřejmě se vše neobešlo beze ztrát much, jelikož lodě jsou ukotveny na dvou místech lany a bonefishe to dobře věděly a hned tak se zastavit taky nedaly. Většinou při soubojích docházelo i na becking. Což svědčí o síle ryb. Na první den byly hned zajímavé zážitky a to nás čekalo ještě 13dní rybolovu. Další den po snídani, která pro mě značila hlavní zdroj přísunu potravin, jelikož skoro každý den k večeři byla ryba a já zrovna nejsem tohoto pokrmu zastánce. Ale z naší partičky byli dva rybožrouti , tak ty si zase chválili. Po rozkoukání a demokratické dohodě, kdo jak si představuje další den chytání, padla volba zůstat ještě na tomto hlavním ostrově a pořádně se porozhlédnout,jak to tady vypadá s rybami. Ranní přístav byla asi tak nejednoduší volba, jak se ještě nabažit bonefishí, po té se naše skupinka rozptýlila. Já zůstal s Jaromírem a Láďa měl ještě jednoho koníčka potápění, které velmi rád praktikoval a kolikrát v nás vyprovokoval obavy, co s ním je. Martinovi vyhovovalo samostatné chytání. Odpoledne za největšího vedra začala prohlídka na závětrné straně ostrova s občasným prohozením i kolikrát úspěšným na nějakou rybu nám neznámou. Druhou návětrnou stranu tvořily skaliska a veliké vlny, kde by se dalo chytat jen s obtížemi. Proto naše kroky vždy vedly již jen na závětrnou stranu na všech ostrovech. Večer po návratu proběhla očista od slané vody ve vlažné ohřívané jen zelenou energii sluncem pod trčící rourou bez růžice ze zdi. Není zde třeba druhý kohoutek na teplou vodu. Zrovna tak elektrika. Na co elektriku, nám nešla 4 dni a nic se nedělo. Jen všude v majetnějších posádách vrčeli elektrocentrály, aby zachovali nejnutnější osvětlení. Nepříjemný byl smrad ze spálené nafty a zahnívajících chaluh, smažených ryb a já nevím, kdo ví čeho. Prostě smrad, ale i na to si po nějakých dnech zvyknete. Příjemný zjištění bylo, že zde mají fakt dobrej rum ze třtinového cukru za příznivou cenu 100 Bolívarů za litr ( 1Bol = 2.25 Kč ). Nepříjemná věc byla, že všechny nápoje byly teplý. Příjemná věc byla, že ten rum byl dobrej i teplej, snad i lepší než nějaká whisky. Při této konzumaci a čekání na večeři se probraly denní zážitky a plánovalo se na další den.
V okolí je spousta větších i menších ostrovů s výskytem mnoha druhů ryb Celé souostroví je přírodní reservace a na některé ostrovy není ani přístup. Pouze chytání z lodí v jejich okolí. Tyto ostrovy je možno navštěvovat místními taxíky v podobě lodí. Po naplnění lodí 4 – 6 lidí na jednotlivé ostrovy vyjíždí kolem 9.00 -10.00 lodě od boudy s pergolou a mola hned vedle přistávací dráhy letiště. Návrat byl v 17.00, kdy si vás loď vyzvedla na ostrově. Ranní siesty pod pergolou a čekáním na loď byly fantastický žádný chvátání, žádný stres, jen si popíjíte plechovku piva a houpete nohama a kocháte se lovem pelikánů, bonefishí a pozorováním pohupování lodí. Padne na vás stejná pohoda jako u zdejších obyvatel. Prostě není kam chvátat a hlavně, žádnej rychlej pohyb… Tady vám nic neuteče. Rozednívá se v 5.30 a slunce zapadne 17.30 a to každý den stejně. „A slunce, pálí jen“ jak zní v jedné trampské písničce . Teplota je kolem 30°, vlhkost vysoká den, co den. Po setmění místní lidé vytáhnou před svoje bydlení židličky, pozorují, kdo se kde blomcá kolem, v 22.00 zamknou a jdou spát jako na povel.
Náš první navštívený ostrov Madrisqui byl na dohled od přístaviště za pouhých 40Bol. na osobu. Zde bylo naše první setkání s jehlicemi. Tato dlouhá hadovitá ryba mě vůbec nenadchla, nejdříve mi ukousla pár much. Připomíná mi skákajícího hada a ještě při vyhakování útočí na obličej. Zde jsme s Jaromírem dostali každý po jedný bonefishi. Došlo na výpady až na 50m podkladu a člověk si v klidu mohl vychutnat zdolávání. Zde již nebyly žádné lodě, jen trochu vadily ostré trčící korály kam se snažily ryby dostat. Počty těchto ryb za den se pohybovaly od jedné do šesti kusů. Taky proběhlo u každého po jednom neproměněném dnu. Na druhou stranu se člověk zas tak nehonil a užíval si trochu dovolený.
Další den v přístavišti na doporučení místních, byl ostrov s velkým výskytem Bonefishí jménem Esparqui a isla Augustin. My se vydali na prvně řečený ostrov. Musím ještě říci, že po příjezdu na ostrov je v ceně sombréro ( deštník ), který vám píchnou do písku a dvě plastové židle. A najednou jste sami na ostrově, kde nikdo není a přijedou pro vás v 17.00. Taky jsme s Jaromírem polemizovali, jak dlouho se dá vydržet s 2litry sladký vody. Zde konečně byla mělká obrovská laguna podobná z různých fotek a prospektů obehnaná mandrovníky. V této lokalitě byly ryby větší kolem 60cm. Já ještě měl takový zážitek, kdy mi ryba po náhozu vzala streamra a za velkýho mlácení a cákání, aniž mi dala možnost ji zahlédnout mi totálně zmačkala háček vel 4. TIEMCO. Kolem Jaromíra zas projela obrovská ryba. Snad tarpon. Druhá partička zůstala na základním ostrově, kde Martin nachytal v jedné laguně velké množství bonefishí a jiných potvor. Nejčastěji yellouteil ( žlutoocasý okoun ) a Láďa měl zase zážitky s potápěním na návětrné straně ostrova mezi skalisky, kde se dostal do velkého hejna barakud, asi je to nebezpečný, ale vrátil se neokousanej. Tyto informace, jak kdo toho dne dopadl, probíhaly za popíjení pozor změna – rumu s kolou.
Po propocené noci, kdy opět nešla klimatizace, již sedíme u své plechovky piva v přístavišti a čekáme na svoji La barku směrem na Isla Augustin. Tento ostrov hodnotíme jako nejlepší ze všech, kam se dalo v našich silách dostat. Zde byla podobná mělká laguna jako v předešlým dnů s tím rozdílem, že zde byly ještě malé ostrůvky s mandrovníky a spousty bonefishí. Zde jsme si nejlépe zachytali. Mně se stalo, že mi tarpon sledoval až pod prut mouchu a pak jedním mávnutím zmizel a něco podobného se stalo Jaromírovi. Výhodou na těchto lagunách je , že si opravdu vychutnáte rybu jak se záběrem, tak s jejím zdoláváním beze strachu, že se vám někde namotá. Ztráty much jsou při záběrech, kdy fluorocarbon o síle 30 není vůbec nijakou překážkou. Taky po návratu každý při svých ztrátách musel již dovazovat mouchy. Výhodou zde je to, že ryby nejsou nijak háklivý na nějaké odstíny materiálů jako u nás.
A takto probíhal každý den jako přes kopírák jen s rozdílem v ceně za nějaký jiný ostrov. Navštívili jsme ostrovy Carenero, Espenqui, Crasqui, Augustin, Esparqui, Madrisqui, Rasqui v hodnotě za osobu v lodi od 40 -140Bol.. Ty dobré i několikrát. Jeden ze zážitků, co se mi stal, byl také, že se na chvíli zatáhlo a dokonce spadlo i pár kapek a my byli na správném místě na hraně mělčiny, kde za ní byla již jen tmavě modrá barva prostě padalo to někam do hlubin a my měli záběr za záběrem od velkých jehlic, od velkých okounů a spousty jiných ryb, které neumím pojmenovat. Při zdolávání asi tak 30cm ryby mi trošku ztěžkla a já ji vyndal v jedné třetině amputovanou, nejspíš barakuda. Tak torzo ryby ukazuji Jaromírovi a jak byl zbytek ryby na prutě vrhl jsem vše znova do vody přede mnou a v ten moment byl pryč i zbytek ryby samozřejmě i s mouchou. Jasně, říkáte si, proč jsme neměli lanka a různé kevlary. Měli, ale ne u sebe. Další chybou bylo naše lehkovážnost s digifotoaparáty ( hlavně že máme kdejaký vodotěsný pytlíky). Mně odešel po třech dnech a Jaromírovi snad den poté displej. O to se mi trošku ta výprava prodražila, ale hlavně nemohli jsme nic pořádně zdokumentovat a měli jen pár fotek ze začátku nevalné hodnoty. Zážitek bylo také setkání s lovícími tuňáčky různých velikostí ( Bonita ), kdy se kolem vaří voda . Nám se podařilo chytit největšího tak do 50cm Jednou nás obklopilo lovící hejno spolu s pelikány. Podařilo se jich pár chytit a pak během chvilky vše utichne, jako by se nic nedělo. Po všech těchto zážitcích a také již krátící se doby na ostrovech začala druhá dvojka pošilhávat po průvodci na tarpony a permity. Průvodce s lodí stojí 250-300 dolarů. Několik pokusů proběhlo se domluvit, ale stále z nějakých příčin se nedařilo tento výlet uskutečnit. Povedlo se to předposlední den. Vyrazil Martin s Láďou, zbytek zůstal na hlavním ostrově dopoledne proběhla tůra na zdejší dominantu starý maják a odpoledne jsme opět po delší době navštívili přístaviště. Již jako zkušený borci. Lovnou metodu jak přelstít pelikány jsme měli ještě dokonalejší. Spočívala v tom sednout si na začátek mola a prut položit vedle sebe v tom ty velký krocani se vrhali střemhlav do vody bez ostychu na dohoz. Výsledky byly během chvíle. Každý měl po dvou kusech bone. Hlavní zážitek na nás teprve čekal. Po nějaké chvilce jsme si šli sednout na konec mola a pozorovat okolí včetně válečných křižníků postavených na rejdě a jedné ponorky nedaleko ostrova. Dokonce i místní se nad tim uskupením se pozastavovali. Asi Hugo Chávez demonstroval sílu výrobcům drog. Ale to nebylo to hlavní, co nás na kraji mola překvapilo. Přímo pod nohama nám zalovil pro nás obrovský tarpon. Nejprve prořízl svojí hřbetní ploutví hladinu a během chvíle vyskočil celý z vody. Náš odhad byl 100 – 120cm. Prostě nádhera. A to nás ještě čekal večerní návrat kluků. Martinovi se povedl baiby tarpon a vše měl natočený tak se bylo na co dívat a Láďa nachytal mraky bonefishí. To nás nakoplo, aby nás později něco nemrzelo. Poslední den byla naše jediná šance o něco podobného se pokusit a to již jen na půl dne, jelikož v 17.00 leťelo poslední letadlo do Caracasu. Martin nelenil a vše stačil domluvit. Naštěstí ráno vše klaplo a my vyrazili do hlubokých zabahněných lagun obehnaných mandrovníky. Něco jako naše vesnický kačáky na návsi to mají tarponi rádi. Bohužel nám štěstí bylo odkloněno, ale pár jich bylo vidět, ale ne tak velkých jako byl ten z přístavu. Pak průvodce rozhodl , že uděláme změnu a přesunem se na permity. Je to něco jako obrovský cejn o velké velikosti a větší bojovnosti než bonefishe . Chytá se na kraby, nebo na něco, co znázorňuje korýše. Na moři se vyhledává podle ostré černé ocasní ploutve, která mu při ozobávání korálů trčí nad hladinu. Kroužili jsme po obrovských několika čtverečních kilometrů jasně blankytných mělčinách, hloubka asi tak do půlky stehen. Průvodci se stále nedařilo nic zahlédnou. Musím se pochválit, byl jsem první, který měl to štěstí a uviděl trčet z vody špičatý cíp ploutve, který čas od času přelila vlna. Je to velmi zajímavý lov. Ryba je velmi plachá a vy se k ní musíte přiblížit na hod. A na to máte v podstatě jen jeden pokus. Po školení od průvodce co dělat, jak nahodit, mě vzal z lodě a jali se stopovat tuto zajímavou rybu. Moje výška mi tentokrát byla výhodou již na dálku jsem registroval permity. Oproti vzrůstem malému průvodci. Lov spočíval v tom, dopravit kraba asi tak 1,5m před pasoucího se permita, chvilku posečkat nechat nástrahu propadnou a pak rychle stahovat. Akorát jednou se mi povedlo, že se jeden odpojil od skupinky 4 permitů a sledoval kraba až do mojí těsné blízkosti. Bohužel průvodce měl červené trenýrky, ryba se vyplašila a nedobrala. Škoda jen, že již bylo málo času a my museli zpátky na Roques . To byl náš poslední kontakt s krásným mořským rybařením. O to byl větší šok, který nám sdělil náš kolega, který nejel a zůstal na ostrově. Letadlo, co mělo letět v 17.00, letí ve 14.00 a nám zbývalo necelých půl hodiny na osprchování, sbalení věcí a odbavení. Vše se zvládlo, poslední pohled z letadla na ostrov s majákem a najednou přistávací dráha v Caracasu, kde nás čekala poslední noc před odpoledním odletem do Evropy.
Poslední zážitek, který jsme si dopřáli doporučeným taxikáře od recepční, byla cesta do centra Caracasu v hodnotě 700 bolívarů. Centrum od letiště bylo asi 40 minut krkolomné jízdy, rozkládajících se na okolních horách polepených boudičkami ze všeho možného. Nevim ani, jak ty jejich slamy popsat. Za neustálého houkání různých nadávek všech možných smradů smogu . Samozřejmost byla, kdo má větší auto a je odvážnější, tak jede. Centrum se blížilo. Nesměli jsme vystrkovat ruce s foťákem z okna, pokud o něj nechceme přijít. Asi věděl, co říká. Přes víkend je tam 20 lidí zabitých a ve všední den tak po šesti. Zrovna se nám nechtělo figurovat v této statistice. Na omluvu je , že město má asi 5 milionů obyvatel . Samotný centrum tvoří Hugův palác a parlament střežený všude přítomnou policií a vojáky. Připletli jsme se taky k jedné bance, kde z kamionu vykládali ještěrkou na paletách peníze, nebo nejspíš zlato z Anglie. Tam to vůbec bylo jak manévry. Martin udělal jen letmou fotku a už na nás ozbrojenci varovali. Všude se povalovali bezdomovci, různý zfetovaný jedinci žebrající u okolo stojících aut. Krámky třeba s botama praktikovaly na autech. Je tam náznak amerických investic v podobě nedostavených baráků atd. Okolní kopce jsou propojeny lanovkami na kterou nás taky taxikář zavezl, asi je to atrakce, ale to nás již tlačil čas a my museli zpět. Naštěstí vše klaplo bez ztráty kytičky. Už zbýval jen přesun na letiště odbavení s důkladnou několikanásobnou protidrogovou kontrolou a 9 hodinový let do Evropy Španělského Madridu. Vše klaplo a my se vrátili v pořádku s novými dojmy.
Ještě bych chtěl touto cestou poděkovat Martinu Grünovi z firmy Monfish za suprový zajištění tohoto rybářského výletu a Frantovi Hanáků z firmy Hanák Competition za pomoc při kompletaci mořského nářadí a oblečení.
Napsal : Vladimír Šedivý
Poznámka na závěr pro toho, kdo se natěšil z ceny 30.000. Při dnešních cenách a kompletním servisu není tato cena reálná.
118