Zvoní budík, tři ráno, vražedný čas, proč?! Nesnáším brzké vstávání! V tu dobu je vždycky můj telefon ta nejnenáviděnější věc na světě. Jenže někdy jsou důvody, kdy prostě vstát musíte a také existuje jeden důvod kvůli, kterému svůj odpor ke vstávání překonávám docela rád. S kamarády na ryby, to nic nenahradí! Jenže někdy i výjimka má svoji výjimku a mně se fakt dneska na ryby nechce! Jenže za chvilku přiběhne Korrie a z postele mě vytáhne, „nezdržuj!“, grrr.
Sakra, já zase budu nevrlej, to bude den. Předpověď počasí hlásí třiatřicet, no na Jižní Afriku normál tak aspoň to. Cestou přes celé Kapské Město, mě dokonale probudí blesk radaru a pokuta je na světě. Korrieho šťastný, natěšený, rybářský výraz, se mění asi na jeden a půl vteřiny na mírné zamračení a pak zase zpět na vysmátý výraz. Peter, kamarád šéfkuchař ze Stockholmu, nasedl a má pro všechny snídani, hurá, moje nálada se lepší. Začíná se rozednívat a my jsme na místě. Řeka Vitels, kousíček od Ceres, před námi. Jsou tu prý potočáci, jdeme na ně! Ještě však něž vyrazíme, v radiu hlásí třicet devět stupínků a moje špatná nálada se mírně vrací. Řeka Vitels, velikostně asi jako Doubrava, protéká skalnatým údolím a podél ní není vůbec žádná cesta. Šplháme, brodíme se řekou několik kilometrů proti proudu, kde prý nějací potočáci už jsou. Sakra, kolikrát už jsem to tvrzení od místních slyšel, našlapal desítky kilometrů a jednou jsem 
jednoho potočáka z dálky viděl odplavat, natož abych ho chytil. Tenkrát tam aspoň trochu byla vedle řeky cesta. A co je tady prd! Kameny, jeden větší než druhej, že já se vždy nechám ukecat! Šplháme se celé dopoledne a stále žádný potočák nebyl spatřen, oni omylem. Procházíme kolem velké skály s převisem, Korrie projde kolem, vyplaší divoké včely a během vteřiny mi jedna velká jako prase bzučí v uchu! To ses nemohla trefit někam jinam?! Utíkám dál, pokouším se ji vyndat ven, nejde to! Tak jinak. Hystericky buším prstem a pěstí do ucha, bzukot včely mírně utichá, praskl mi bubínek či včela umírá?! B je správně, vyndávám včelu peanem po kouskách, moje ucho svrbí, načež začne docela bolet. Šplháme, brodíme a plaveme dál, stále žádný potočák jenom jeden okounek, přítomnost ryb už tu je. Něco mi chrastí v uchu, na neutuchající bolest jsem si již zvykl, načež vypadává poslední kousek včely, je po chrastění. Ještě, že je voda tak studená v tom vedru to je fajn. Korrie zavelí: „Tady už by měli být, chytejme.“ Chytáme a střídáme se v pořadí. Žádnou jinou rybu než okounka jsme však nesplašili ani neviděli. Procházíme houštím, chce se mi na malou, čurám a koukám se na potočáka! Ty vole, on tam stojí potočák a bubliny mu plavou nad hlavou, trouba. Nedivím se, že nežerou, kdo by v tom vedru také žral, je omámen a potom co jsem ho počůral, nebude žrát minimálně týden. Něco pozitivního na tom však je, můj první potočák v Africe takhle blízko. Blíží se večer, slunce zapadlo a moje nálada stále nic moc. Mám hlad a do toho všeho se mi posmívají paviáni svými vzkřeky nade mnou na skále. „ „ CHchchkaa!“ Konečně přicházíme k místu, kde budeme tábořit. Dokonce s velikou tůní jako bazén, paráda. Hlad nehlad odhazujeme všechny batohy a skáčeme do vody. „Tady přespíme a zítra uvidíme co dál, když jsme dnes nic nechytili“. Prohlásil Korrie a šel vařit večeři. Bouravors africkou klobásu a zeleninu, mňam. Oheň už hoří, všechno se vaří, Korrie míchá zeleninu. Když vidím, jak se mu to celé kývá, jdu podložit kámen pod kotlíkem se zeleninou. A je to hned lepší, viď Korrie? Myslím si, 
jak dobře jsem mu pomohl a v tom bum! Pomohl jsem, zelenině dolů mezi hrubý říční písek. Kámen vypadl. Korrie se na mě vyčítavě dívá, přičemž vybírá zeleninu, která není mezi kamínky a přitom zvrhne kotlík s klobásami. Tajemné ticho, které by se dalo krájet a z výrazu všech přítomných je vidět kdo je vinen. Koušu omytou Bouravors a vyplivávám kamínky ze zeleniny. Začíná se stmívat a mně začíná být líto stráveného dne, toho všeho dnešního úsilí pro prd. Počkej! Počkej! Pokud tady nějací potočáci jsou, krom toho počůraného, musí přece někdy žrát aspoň chvilku. A kdy jindy, než když zapadne slunce a stmívá se. Vyskakuji, beru si vestu prut a jdu! Nohy a ucho mě bolí, sotva pletu nohama, ale jdu. Přece sakra nepřidám další kilometry do kolonky „žádní potočáci tam nejsou“?! Nic nesbírá, žádné kolečko. Šplhám sám kousek od tábora, kluci nikam nechtějí a najednou tam stál! Potočák! A žere! Hlavně to prosím tě zase nepokaz jako s tou zeleninou. Skrčený se na něho z deseti metrů koukám a vidím, že žere něco ze dna, nesbírá. Navazuji nymfu, nahazuji a potočák pádí, co pádí, letí na moji nymfu a už ho táhnu. Si můj, mám Tě, můj africký potočáku. Začnu strašně řvát a vracím paviánům jejich posměšky! Kdo tady chytil pstruha? Jááááááá, potočákááááááá, paviániiiiii!!!! V euforii vidím ještě jednoho pstruha, nahazuji a zase je můj! Fotečka pouhá a je to, huráááá! Víte kolik sem tu nachodil kilometrů, abych tyhle dva chytil? A zařvu si ještě jednou, huráááááá!!!! Najednou vše zapomenuto, nohy ani ucho mě nebolí a ten kámen, co jsem právě vyplivl, je mi úplně fuk. Je mi krásně. Přibíhají kamarádi, chlubím se fotkami, ještě chvilku chytáme společně, ale už je moc tma. Jdeme spát. Nemůžu usnout nadšením a netuším, že zítra bude čtyřicet pět!
72