V únoru 2012 jsem po dvou letech zopakoval novozélandskou anabázi. Už potřetí. Poprvé v roce 2008 na MS, potom s partičkou nejlepších kamarádů v roce 2010. Obě zkušenosti, byly něčím tak úžasným, že jsem spřádal plány, jak znova. Doma nic jednoduchýho, přece jen to nějakou tu kačku stojí… Nakonec jsme s Jájou nemohli vymyslet nic lepšího, než vzít naše drahé polovičky sebou
Já navíc jsem to měl postavený do roviny tak, že chci, aby se tam Monče (mé ženě) zalíbilo natolik stejně jako mě, že jakmile by to bylo někdy v budoucnu možné, tak bychom se tam třeba mohli i odstěhovat… Zatím to neřeším, nejde to (z mnoha důvodů), ale to je na jiný dlouhý povídání.
Co ryby, jaký, kde, a tak… Nebudu tady vyjmenovávat řeky, kde, apod. Historické zkušenosti mě už bohužel přesvědčily o tom, že nikde to už prostě není daleko. Ani na ten Nový Zéland. Zeměkoule je malá a lidi, specielně rybáři, dokážou pro splnění svých snů udělat cokoli. Ne, že bych to nikomu nepřál, naopak každému přeju, ať si užije stejně jako já, ale v minulosti jsem rozdal mnoho rad, kde, co, jak…, i o tom Novém Zélandu a pak jsem zjistil, že to ničemu nepomohlo. Konkrétní rady a pomoc si tedy nechám pro sebe a pro mé opravdu nejbližší kamarády, pokud o ně budou stát. Když tohle píšu a dávám na „nějaký“ web, mnozí si řeknou, proč to teda píše, když stejně nic konkrétního neřekne…? Jája mě přesvědčil, že by bylo dobrý o tom něco napsat, podělit se o pár zážitků, kterých bylo opravdu neúrekom… Bude to jen takové vyznání lásky Novému Zélandu, poděkování lidem tam a velmi nemistrný pokus popsat, co tam na rybách lze zažít… Ono to totiž ani dost dobře nejde, to se musí fakt prožít… Jak jsem řekl, po našem návratu jsem byl Jájou a několika dalšími kamarády požádán, zda bych se s nimi nemohl nějakou písemnou formou podělit o zážitky z této cesty. Jak jsem už naznačil a abych řekl pravdu, nedělám to úplně rád, jelikož vím, že žádné takové zviditelňování a propagování rybářských lokalit těmto lokalitám nic dobrého nepřineslo. Na druhou stranu by možná bylo škoda nepodělit se o tyto zážitky a nechat si vše jen pro sebe. Nový Zéland je navíc opravdu na absolutně druhé straně zeměkoule a není úplně jednoduché podniknout tam jakýkoli výlet bez základních znalostí, kontaktů a v neposlední řadě samozřejmě i peněz. Záměrně se tedy budu vyhýbat podrobnostem, názvům řek, konkrétním místům, apod. Pokud by tak byl některý z rybářů takový nadšenec jako já, muškař a cestovatel, pak si bude muset další důležité informace sehnat a zajistit sám, tak jako jsem to dokázal já… Nezakládám cestovku a myslím, že by to ani nebylo vhodné
Znovu jsme letěli na severní ostrov Nového Zélandu. Už víme co a jak a podle všech informací místňáků i vynikajících rybářů, je severní ostrov z hlediska rybařiny asi i lepší než jižák
. Záleží, co člověk preferuje. Rozhodně bych ten jižní ostrov někdy zkusit chtěl. Je to tam jiné… Je to tam ještě daleko problematičtěji dostupné, navíc jsou řeky jižního ostrova stále více a velmi zužovány a zasaženy „dydymem“ (velmi nepříjemná řasa, která ničí život v řekách a znesnadňuje tak i rybolov, je to velký a dlouhodobý problém Nového Zélandu, naštěstí zatím jen jižního ostrova). To je na další dlouhý článek a rozbor… Ty řeky, které jsou na jižáku stále nedotčeny tímto problémem jsou prý nádherné, ale ryb tam prý není zdaleka tolik jako v řekách severního ostrova. Jsou daleko od sebe a kvůli 3-4 rybám prý rybář musí ujít i 10-15km a to není nikdy jisté, že rybu, kterou rybář najde chytí. Má na takovou rybu 2-3 hody, jakmile ji zradí, další turistika. Neříkám, že to nemusí být nádherné… Ale tohle jde zažít i na tom severním ostrově a taky jsme to zažili, jak se nyní chystám napsat. Ten severní ostrov má, nejen podle mého názoru, mnohem více možností na výběr, ale je hlavně po všech stránkách mnohem dostupnější.
Volba termínu po dlouhých diskuzích i s našimi kamarády na NZ padla na únor. Strávili jsme ho tam prakticky celý. Je to tam konec léta, už po místních prázdninách, takže přece jen nepřelidněno, i když těch turistů z celého světa na NZ potkáváte dnes a denně moc. Mé předchozí dvě zélandské dovolené byly posunuty trochu více do března až dubna. Ale musím konstatovat, že rybářsky je to jedno… Tam je tolik možností, že si muškař vždycky užije. Proč teda ten únor… Hlavně kvůli našim holkám, čím déle, tím by to byl větší risk na počasí… Teda podle informací místních. Ale jak se ukázalo, počasí člověk neovlivní. Letos bylo na NZ léto neléto. Žádné vedro, občas zataženo, přeháňky a tak furt dokola. Přičemž naše předchozí pobyty byly „tropy“, ač byly termínově déle. Prostě je to zrovna tak, jak to vyjde. Nechci si teď vůbec stěžovat na počasí, naopak, rybářsky naprostá bomba. Okolo 20°C, při sluníčku i víc než 25°C. Ale toho za ten měsíc zas až tolik nebylo. Ale pro holky, hlavně pro Jájovu Hanku, která je víc vodním živočichem než člověkem, to nebylo na to plavání zrovna ideální. Ale já sem sobec, takže řeknu, že počasí letos bylo z mého pohledu rybářsky vůbec to nejlepší… Tý mojí to nevadilo, a na těch pár dní (asi 5), který jsem jí za ten měsíc věnoval v podobě několika výletů (Tongariro crossing, Maori culture, Auckland + nějaký další kratší necelodenní výlety) bylo počasí naprosto ideální…
Navíc ten únor je podle všech místních nejlepší pro lov na cikády… A byl, cikád bylo opravdu hodně a byly všudypřítomné. Pravda je, i dle našich zkušeností, že hlavní suché „cikádování“ se odehrává na dolním toku Tongarira, prakticky až v deltě do Taupa. V této době už zde bylo nataženo docela dost velikých potočáků. Jejich lov na suchou cikádu je nesmírně vzrušující, ale nijak jednoduchý. Ryby stojí často ve velmi nepřístupných místech, v keřích, pod převisy větví, každý strom spadlý v deltě je doslova obložen obrovskými rybami a člověk na to kouká, jak do akvária. Ale mnohdy jsou to ryby netečné, nažrané z noci a nebo když už se podaří nějakého přesvědčit a napíchnout, je to boj okamžiku… Dalo se na suchou cikádu chytit za den v deltě Tongarira třeba i 5-10 ryb. Všechno potočáci okolo 60cm a větší. Pak jen záleželo, jaká to je zrovna ryba, zda zmasilá v kondici s perfektní stavbou těla (většinou jikrnačky). Nebo potočáci s velkou hlavou a hubenějším tělem (většinou mlíčáci). Pořád se ale jedná o obrovské ryby na naše poměry… Ideálním prutem na lov těchto potočáků byla novinka od Hanáků Czech Nymph Champion AFTMA 4/5, 4in1. Protože to byla docela turistika, nepřístupná místa s převislými větvemi, kdy se to najednou otevřelo i s proudnými místy vhodnými pro lov na nymfu. Rychlá změna délky prutu, ale i způsobu lovu suchá/nymfa přidáním nebo ubráním některého z dílů a výměna cívky se šňůrou na lov francouzem nebo na sucho, splňovalo vše, co jsme v danou chvíli potřebovali. Trochu si nedovedu představit jít tam třeba s desetistopákem a v některých místech sušit mezi větvemi, apod. Fakt je, že tyhle ryby byly už dost velké a bojovné, a tak by to klidně sneslo i silnější prut, ale výhody které jsem uvedl značně převažovaly nad nevýhodou toho, že už to bylo s akcí prutu trochu na hraně. Dalo se, ryby jsme pohodlně zdolávali a ani jsme neměli nějaké problémy s trháním. Co se týče samotných much (cikád). Jája sice něco navázal už doma v Čechách, ale hned po našem příjezdu jsme si každý koupili pár osvědčených a doporučených vzorů a stačilo to. Pro naše představy nepochopitelné mušky na 6-8 streamrových háčcích. Tělíčko z nějakého foamového materiálu (nejlépe trojbarevné), křídla z umělé folie s několika perleťovými lurexovými vlasy, gumové nožičky, prostě strašná obluda. Taky jsme jim hned začali říkat pantofle nebo sandále, protože ten materiál z kterého jsou uvázány velmi připomíná matriál, který všichni známe z mnoho let osvědčených a oblíbených „vietnamských“ pantoflí . Posazení této obludy na hladinu muselo vyvolat co největší pleskanec (žádné jemné položení, jako naše jepičky při lovu lipanů J). To mnohdy vyprovokovalo i netečné líně ležící potočáky k aspoň nějaké reakci. Pak nastal nekonečný zážitek, kdy pomaleji než si snad náš rybář dokáže představit začne pětašedesátka potočák stoupat k hladině a jede s muškou 5cm od huby třeba i 1-2 m a pak pomalu otevře obrovskou klapačku a nasaje ten kusanec gumy. Se zásekem zase opravdu není třeba spěchat, to fakt není jak u nás. Až se pomalu potopil, tak klidný a táhlý zásek…
Teď v únoru nebylo v deltě Tongarira a hlavně v celé řece a jejích dlouhých horních partiích a poolech tolik velikých duháků najetých z jezera Taupa, jako v těch letech předtím. Bylo to obdobím. Tím nechci říct, že tam nebyly ryby… V Tongariru je ryb pořád mraky. Ale s Jájou už jsme asi byli zmlsaní a chytání hubenějších duháků okolo 45-50cm, i když v poměrně slušném počtu, jsme prostě považovali za neuspokojující… Přesto je Tongariro, co se týče dostupnosti, délky řeky, průtoku a vůbec všech rybářských možností, asi to nejjednodušší a většinou rybářů nejoblíbenější. Záměrně jméno této řeky jakkoli nezamlžuju, je to zbytečné. Je to nejznámější a nejpopulárnější řeka severního ostrova a rybář z Čech, který přijede na Nový Zéland poprvé, si stejně bude připadat jak na Marsu. I místní jsou na tuto řeku nejvíc hrdí, mnoho z nich ani jinam nechodí. Je to prostě nejsnazší, ta samotná řeka je naprosto nádherná a ryby se opravdu nachytat dají a obrovské… Znám i Čechy, kteří tam tráví dlouhé dovolené a nejedou jinam než na Tongariro. Stačí jim to a jsou naprosto spokojeni.
My s Jájou už jsme ale věděli z našich předchozích rybaček svoje a tak jsme prostě chtěli něco víc… Mám na mysli, ten opravdový „New Zealand“… Buš, nepřístupné řeky a místa, kam se člověk dostává velmi obtížně… A to se nám dařilo. Tady musím moc a moc poděkovat mým přátelům, které jsem tam na NZ za tu dobu už získal. Protože bez nich by to asi ani nešlo. V mých předchozích článcích (z minulých let) jsem psal, že v horách, myšleno v národním parku Tongariro je mnoho řek. Ale jsou velmi složitě přístupné, protože protékají buď buší nebo farmami, nevedou tam žádné silnice, cesty, … Jasně, kdo má love, objedná helifishing s průvodcem…, ale tam nejsem finančně ani já, ani nikdo s kým na ryby jezdím… Ale přece jen se nějak dá. Chce to právě ty kamarády, kontakty na farmáře a hlavně hodně odhodlání k nelehkým „outdoorovým“ výkonům. Nebylo výjimkou, že jsme s Jájou odešli od auta, třeba 1,5-2hod. než jsme vůbec začali chytat. Ne, že by se okolo přístupných míst ryby chytit nedaly, ale oproti předchozím letům to bylo o mnoho těžší. Vždycky se nám ta turistika vyplatila. To byl ten pravý Zéland, „sightfishing, New Zealand style“ nebo jak to mnohdy ještě nazývají… Každopádně žádná lenost a opravdový „Lov“ velkých (myšleno 2-3kg a větších pstruhů). Žádná jednoduchá „rybařina“, kdy člověk chytí desítky ryb okolo 45-50cm. I to se dá na NZ praktikovat, úspěšně a není to až takový problém. I my jsme to párkrát dali na několika řekách, když jsme si chtěli trochu odfouknout. Je tam pár řek, kde není až takový problém najít přístupovou cestu, zaparkovat, chytat. Hodně ryb (hlavně duháků, tak 80%) okolo těch uvedených 1-1,5kg. Člověk za 2-3 hodiny nachytá takových ryb třeba 20 na 300 metrech… I když i tady se dalo najít pár překrásných ryb přes 60cm. To ale pro nás fakt nebylo to pravé ořechové.
My jsme se dostali do míst, kde když jsem se našich kamarádů ptal, nebyl před námi nikdo chytat možná rok… My jsme se tam dostali prostřednictvím mého přítele, němce žijícího na NZ přes 25let Johanesse Krilla a také prostřednictvím mého kamaráda několikanásobného novozélandského reprezentanta Dese Armstronga. S jejich pomocí nám bylo umožněno projet několik kilometrů přes oplocené farmy a dostat se do míst, která byla vzdálena od volně autem přístupného místa řeky třeba 20-30km. Nejšílenější outdoor jsme zažili jeden takový den, kdy jsme projeli loukami jedné farmy a nechali auta stát u ohradník před začínající buší. Pak jsme minimálně 45min doslova slaňovali buší po liánách, větvích, apod. do kaňonu jedné takové řeky. Bylo to něco úžasného. Když jsme se tam dostali okolo poledne, mírně mrholilo. Byli jsme čtyři. Jája, já, Johaness a Des. Nejlepší by asi bylo se rozdělit, aby dva šli dolů po proudu a zbývající dva nahoru proti vodě. Naši „průvodci“ ale měli strach, protože telefonní signál neexistoval a pohyb a brození nebyl podle jejich mínění nějak bezpečný.
Řeka byla tvořená prakticky jen velkými kulatými balvany, kdy se střídaly i 100m dlouhé strmé kaskády, následovány velkými bazény s obrovskými hloubkami třeba i přes 3m. Ryby v těch kaskádách nebyli a drželi se pouze na těch bazénech. Asi je to dáno tím, že tady když silně zaprší, tak se prý voda během 30 minut zvedne třeba i o 2 metry… A pak plavou stromy, valí se balvany a berou vše, co jim stojí v cestě. Bylo to na korytě té řeky vidět… To byl taky jeden z hlavních důvodů, proč nechtěli, abychom se rozdělili. Byl deštivý den, a kdyby to přišlo, tak nás chtěli mít pod kontrolou… Kupodivu tyhle změny podmínek a stavu vody ryby tam žijící zvládají bez problémů. Fakt je, že jsme tam nechytili rybu pod 55cm… Možná tam nějaké jsou, v mělčích a proudných partiích, ale tam kde jsme hledali ryby my, byli pouze duháci a potočáci většinou okolo 60cm a víc. Kolik jich tam na každém takovém bazénu může spolu žít si netroufám odhadovat. Někde jsem v křišťálové vodě viděl na jednom bazénu třeba i 5 takových ryb. Ale nikdy jsme jich tam nikdo z nás tolik nechytil. Bylo to většinou tak na 1-2 ryby. Proč? Protože jakmile se podařilo nějakou přimět k záběru, tak tu tůň prolítala takovým způsobem, že všechno živé, co tam bylo, bylo poplašené na několik dalších hodin… Víc ryb na jednom bazénu se dalo chytit jediným způsobem. Když se člověk opatrně vydrápal některou z těch kaskád a otevřel se před ním ten bazén, bylo nutné být velmi opatrný, protože zpravidla na konci tůně na úplném výplachu v mělké vodě stáli jeden nebo i 2 velcí potočáci. Když se některý z nich chytil a zdolal pouze na konci té tůně, dala se pak ještě nějaká ryba ulovit na začátku těsně pod proudem do bazénu. Ti velcí potočáci stáli třeba v hloubce po kolena, u břehu na písečku, prostě nádhera. Moc jsem takových ryb našel, ale zdaleka ne všechny jsem chytil. I když měl člověk pocit, že ho nemůže vyplašit, tak stačil jediný neopatrný pohyb a bylo po legraci… Stáli jsme jim za ocasem třeba 10m, ryby byly v klidu i aktivní a občas něco zobly. Většinou jsem měl na návazci 2 pořádný tungsteny 3,5-4mm z předchozího spodního bazénu a vtoku do něj. Tady v mělčině bylo nutné to předělat a dát třeba jen 1 malou lehkou nymfičku nebo suchou. Většinu času jsme tady lovily na nymfy s francouzským návazcem, tak předělávka na sucho by byla zdlouhavá. Většinou to pak proběhlo tak, že jsem ucvakl ty těžké
nymfy a na stejný návazec dal jednu malou lehkou… Nutný jeden, maximálně dva přesné hody. Ryba mnohdy zareagovala i na velmi nepřesný hod a dojela si pro mušku do pro nás neuvěřitelných vzdáleností. Co se týká typu mušky, většinou jsem na tyhle potočáky použil nějakého bažanta s 2mm bronzovou hlavičkou. Myslím ale, že na mušce až tak nezáleželo… Když ta ryba nebyla zrazena nějakým nepřirozeným pohybem čehokoli (i okolí), většinou to bez problémů vyšlukla. Mnohem častěji však zareagovala i na nepatrný pohyb špičky prutu nebo mého těla, i když jsem si myslel, že mě nemůže takhle vzadu vidět… Jeden krásný zážitek byl, když jsem si našel jednoho takového browna, přikrčen, skoro v pokleku jsem mu stál za ocasem těch uvedených 7-8m. Všechno jsem si pomalu připravil, přivázal malou nymfičku a pískl na Jáju, který právě vylézal pode mnou nahoru na kaskádu. Dal jsem mu opatrně najevo, že mám před sebou rybu, a že by bylo dobré zkusit ho chytit a celé to natočit od nahození přes záběr i zdolávačku na video. O.K., Jája opatrně vylezl za mnou, připravil video, já prut, potočák v kĺidu stál a šlo se na věc. Potud v pohodě a celá ta příprava trvala minimálně 5 minut. Otočil jsem hlavu směre k Jájovi a dal pokyn ke spuštění záznamu a jak jsem pomalu otáčel hlavou zpátky, tak jsem ho vyplašil a potok si v klidu pomalu odjel někam do hloubky a už jsem ho neviděl… No, masakr… Takže zpátky převázání na těžké nymfy a jít na vtok do bazénu pod kaskádu, kde se většinou vždycky nějaká ryba chytit dala. Ať už veliký potočák nebo duhák. Bylo to tak 70% duháků, 30% potočáků. I když je pravda, že byly momenty a určité denní úseky, kdy jsme chytali jenom duháky a najednou ve stejné řece a stejných partiích naopak jenom potočáky. Zajímavé bylo, že prostředek celé jámy byl většinou bez ryb… Byly prostě hlavně na vtoku přímo pod proudem nebo ti potočáci na konci na výplachu, jak jsem napsal. Malé ryby pod 50 cm tady fakt skoro nežily. Tady byl krásně vidět ten kanibalismus a jak v těchto podmínkách přežijí jen ty největší a nejsilnější ryby. Každopádně to byla nádhera. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli 
čtyři, tak i když nám naši kamarádi dávali přednost, přece jen jsme s Jájou chytali každý tak 2.-3. bazén… Fyzicky neskutečné náročné brození, obrovské balvany, po břehu to vzhledem k neprostupné buši skoro nešlo a hlavně by to ani nebylo taktické, stále se drápat do 2m vysokého vymletého břehu do buše a pak zase slézat do koryta řeky… Tak jsme tam s Jájou každý chytili asi 7-10ryb… Ale všechny opravdu, opravdu silné a velké.
POKRAČOVÁNÍ BRZY…
Tady malý bonus od Martina 😀 !!!!!!
42