Kdyby mi někdo před letošním mistrovstvím světa tvrdil, že vyhrajeme jak týmy, tak i jednotlivce, jen bych se usmál.
Měl jsem pocit, že jakákoliv medaile bude velkým úspěchem. Před začátkem klání jsem si stanovil cíl bojovat až do úplného konce a užít si co nejvíc atmosféru jednotlivých závodů i celého mistrovství, protože to byla možná moje poslední příležitost reprezentovat Českou republiku. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem to bral smrtelně vážně, tak moje přípravy nebyly nijak intenzivní. Neustálé přesvědčování sebe sama navázat nějakou tu mušku jsem po nějaké době také vzdal. Náš odjezd vyšel přesně na den po ukončení školního roku. Vysvědčení dopadlo dobře a tak jsem se rozhodl tento úspěch patřičně oslavit. Po příchodu domů jsem si začal balit věci, bohužel se nedostavil očekávaný výsledek. Následovala menší rozprava s mým tatínkem ukončená slovy: „Takhle toho mistra světa těžko vyhraješ!“. Sbalil jsem si druhý den ráno, s výčitkami svědomí a stálým opakováním této věty vyrazil do Francie. Šampionát se měl odehrát v jihovýchodní Francii, oblasti Lozere a centrem dění mělo být městečko Mende.
Do Francie jsme dorazili v neděli časně ráno. Náš přípravný týden jsme absolvovali v okolí vesničky jménem Les Giraldes. Všichni jsme byli hodně ospalí a po rychlém ubytovaní a snídani, která naznačovala, že ve Francii to nebude s jídlem nic extra, tréňa zavelel k přípravě na trénink. Trochu s nechutí jsme jen odkývali a vyrazili k vodě. První trénink proběhl na řece Lot, kde jsme nějaké rybky pochytali. Večer došlo na vázání štikových streamerů na další den a potom už konečně vytoužený spánek. Trénink na jezeře Lac Charpal byl jednoznačně ze všech nejlepší a většina z nás si chytla nějakou tu štičku. Milda dokonce i jednu, které do metru scházel necelý centimetřík. Po tréninku jsme ale věděli, že chytání okounů a plotic bude jednoznačně rychlejší a efektivnější. Vždy cestou na jednotlivé tréninky jsme se zastavovali na závodních úsecích, procházeli je a prohlíželi. Trénink na řece Allier probíhal stejně jako na všech ostatních řekách. Hledání jednotlivých ryb na těch nejhezčích nebo naopak nejméně nápadných místech. Měli jsme informace, že se v této řece vyskytují i lososi, kteří se zde každoročně pravidelně vytírají. Přáním každého z nás bylo samozřejmě nějakého ulovit, i když v závodě, z důvodu jejich ochrany, nebyli lososi ani jejich strdlice bodováni. Po chycení mého prvního lososa v životě, tedy spíš malé strdlice, jsem už nečekal, že by se událo ještě nějaké jiné překvapení. Už se chýlilo ke konci tréninku a všichni jsme se začali scházet na jednom zajímavém proudku, který mizel ve tmě v hlubokých keřích. Už nám chyběl jenom tréňa, který se snažil vždy do poslední chvíle na něco přijít a tak jsme na něj vždy nějakou tu dobu s celým mančaftem trpělivě čekali. 🙂 Tato čekání jsme si krátili různými způsoby. 🙂 V tomto případě jsme neustále dokola pochytávali tenhle zajímavý proudek. Jirka Pejchar se zase zabavoval chytáním střevlí do podběráku a v tom mě to napadlo! Chtěl jsem do týmu přinést trošku té lepší nálady a všechny pobavit, tak jsem si nechal od Jirky chytit pár střevlí. 🙂 Vzal jsem jednu těžší pěkně na spodní mušku a jednu lehčí nahoru, tak jak to má být, aby celá sestava byla správně vyvážená. 🙂 Zabrodil jsem si do toho proudku a spustil obě rybky pod křoví. Všichni se samozřejmě smáli a nevěřili, že bych něco mohl chytit. Samozřejmě s ostatními probíhali diskuze ve smyslu: „to budete čumět, až napíchnu toho salmona! 🙂, apod. Asi tak po minutě rozhovorů, posměšků mezi mnou a ostatními na břehu, jsem ucítil záběr. Počkal jsem… Pak prudce zasekl a začal u toho dělat takovéto přehrávané zdolávání. Pořád mi nevěřili, že tam něco je… Když však ryba vyplavala z pod keřů a na volné vodě se objevil popojíždějící návazec se signalizátorem, všem zmrzl úsměv na tváři. Opravdu jsem si myslel, že na háčku je nějaký losos nebo aspoň obrovský potočák. Nakonec to ale byl veliký tloušť určitě přes 60 cm. Chvilka zdolávání a pak mi praskl háček, ale i tak to bylo pro tým obrovské rozptýlení.
Po přípravném týdnu a usilovných trénincích, následovalo přemístění na oficiální hotel. Troška vázání a pak slavnostní nástup. Další den oficiálních tréninků. Já s Lukášem a Davidem jsme měli jít na horní Lot vyzkoušet si suchou mušku. Davidovi dvě ryby spadly a jednu chytil. My s Fojtem jsme ale neměli ani jeden záběr. No musím se přiznat, že „zero“ v oficiálním tréninku na sebevědomí moc nepřidá. Odpoledne zase vázání. Druhý den jsem vyrazil, až na odpolední trénink na jezero Charpal, kde jsme s tréňou a Lukášem objeli celý závodní úsek a stanovili taktiku. Dokonce jsme museli kousek trénovat i fyzičku, to když nám klekla baterka v lodi. Večer už jen to nekonečné čekání na konec porady a následná týmová porada. Už jen si připravit věci na první závodní den a jít spát.
Los pro mě dopadl docela dobře, protože první kolo jsem šel na jezero Charpal tak, jak jsem si přál. Dost jsem se těšil, protože v tréninku jsem pochytal s Lukášem na jezeře nejvíc ryb. Byl jsem hodně nervózní z toho, koho dostanu do lodě. Nakonec jsem byl se Španělem, kterého už znám z mistrovství světa z Česka. Nechal mě kapitánovat jako prvního, a tak jsem chtěl využít poznatky z tréninku a jel rovnou na místo, kde jsme předpokládali výskyt okounů. Postavil jsem si pětku potápku od Airflo, takzvanou sweepku. Chvilku po začátku závodu jsem měl prvního okouna. Bohužel neměl míru. Dalších sedm okounů mělo od 16 do 17,5 cm (minimální míra bodovaných ryb na všech sektorech byla 18cm). Po 40 minutách závodu jsem měl asi 8 měřitelných okounů. Ostatní lodě jsem neměl v dohledu, tak jsem nevěděl, jak na tom jsem. Kolega v lodi měl jen dva,tak jsem usoudil, že to nemůže být tak špatné. Pak jsem si ale při driftu kousek od břehu všiml, že Jirka Pejchar na mě ukazuje, že mám málo a že musím přidat. Malinko jsem znejistěl a znervózněl. Vyměnil jsem mušky z okounových na vyzkoušené perlínové lurky a zavelel jsem s lodí ke břehu do trav. To už měl kapitánství přebírat Španěl, ale jelikož viděl, že jsme v rybách nechal mě dál kapitánovat. Dochytal jsem to na 22 ryb a Španěl na 10. Do přístavu jsme dorazili jako poslední. Byl jsem plný obav, že to nebude stačit. Když jsem však slyšel čísla jako 8,10 a nejvíc 15 spadl mi kámen ze srdce. Nakonec mě přechytal jen polský závodník s 21 rybami, ale měl v tom jednu štičku okolo 55cm a to mu stačilo na mých 22 ryb. Já jsem byl se svým výkonem docela spokojený a o vítězství v tomto sektoru mě připravila tak 80ka štika, která mi ukousla celý návazec, když jsem zdolával jednoho perlína, který by mi určitě zajistil vítězství v tomto kole.
Druhé kolo jsem šel na řeku Colagne. Po zjištění, že sektor ráno vyhrál Milda se dvěma rybami mi trochu zmrzl úsměv… Přijel jsem na místo, které jsme si procházeli v tréninku a já si ho taky přál. Byl zde malý mostek a v tréninku jsme z něj viděli několik ryb. Jak jsme později zjistili, byly to ryby z jediného dosazení nějakých potočáků do tohoto sektoru. Když jsem však nyní koukl z toho mostku, nebyla tam ta rybka ani jedna! Přitom před 4 dny jich tady bylo 20… Způsobily to změny průtoku z výše položené přehrádky a přes noc se většina ryb ocitla až pod závodním úsekem, kam byly splaveny. Čím nižší vylosované číslo, tím líp. Já měl číslo 3. Přede mnou se tady nechytla ani ryba. Já byl však stále sebevědomý a nevěřil jsem, že na tak krásném místě se nedá chytit ryba. Nicméně po 2 hodinách chytání a vyzkoušení snad všeho, jsem zjistil, že to nebude asi tak jednoduché. 🙂 Třikrát jsem prošel celý svůj úsek bez jakéhokoliv kontaktu nebo vyplašení ryby. Nezbývalo nic jiného než zkusit poslední možnost. Na začátku úseku jsem si vybral nejhezčí jamku podél takové zídky. Prostě klasické místo na potočáka. Klekl jsem si a dal si sušenku. Čekal jsem asi 10 minut, než se voda uklidní a s vlascem 0,08mm jsem se pokusil jamku znova pronymfovat. Asi tak po 15 náhozech jsem při vyseknutí na konci jamky měl najednou pstruha. S tak slabým vlascem jsem nechtěl nic riskovat a tak jsem ho okamžitě vystřelil na podběrák, byl však větší než jsem si myslel a v půlce letu mi spadl. Všechno to proběhlo ve zlomku sekundy. Já už měl podběrák připravený v ruce a tak, jak pstruh spadl do vody, tak 1-1,5m ode mě, skočil jsem za ním instinktivně šipku a hrábl do vody v tom místě, kde mi upadl… 🙂 Voda byla neuvěřitelně studená a já celý pomlácený od kamenů. Když jsem ale zvedl podběrák nad vodu, byl tam! Zaplavila mě neuvěřitelná euforie a já věděl, že tahle rybka bude ještě hodně důležitá! Dělal jsem sice až čtvrté místo v sektoru, ale měl jsem rybu a to bylo skvělé. Večer jen ujištění jak si vedeme v týmech a řeknu vám, byl to velmi příjemný pohled. Celkem s přehledem jsme v týmech byli první a několik z nás bylo v popředí s šancí na individuální úspěch. Do konce však zbývalo ještě mnoho stresu…
Druhý den nás čekal jen ranní závod, protože odpoledne měli všichni povinné volno. Šel jsem na spodní Lot. Místo to nebylo špatné, ale ryby nedávalo. První kolo jen jednu a druhé, kdy zde chytal domácí závodník z Francie, jen tři. Věděl jsem, že dobré umístění se zde dělá nejméně s 5 rybami. Stanovil jsem si tedy cíl, chytit zde 5 ryb. Chytl jsem asi 12 neměřitelných ryb a 4 bodovatelné. Jednu jsem měl dokonce 17,9 cm. Rozhodčí mi neustále přeměřoval rozmezí mezi muškami a nesmyslně měřil průměr kuliček na mých muškách. Pro představu, měřil mi 2,5mm tungstenový korálek, jestli to náhodou není 4mm 🙂. Nakonec jsem z těžkého místa dělal umístění 3. V týmech už se na nás stejným součtem umístění dotáhli kluci z USA. Věděl jsem však, že nemůžou pořád chodit na dobrá místa. Někdy taky musí jít do horších fleků stejně jako my. V jednotlivcích jsem byl průběžně třetí, tak už jsem začal přemýšlet i o individuálním úspěchu. Snažil jsem si to ale nepřipouštět. Na prvním místě byl tým, a pro ten musíme makat naplno.
Nastal poslední rozhodující den. Večer jsme se opravdu hecovali, jak jen to šlo. Přece nás neporazí nějací chytači steelheadů! 🙂 Takovou náladu v týmu jsem ještě nezažil. Jen ta nervozita mi to trošku kazila. Musím se přiznat, že já byl tentokrát obzvlášť nervózní, což se mi moc nestává. Přece jen jsem šel na suché kolo a s tím nemám od Itálie dobré zkušenosti. Naštěstí se mnou jel ráno Dominik i tréňa a troška té rychlejší muziky do uší mi také pomohla. Taktika byla jasná. Věnovat co nejvíce času spodní části, která byla opravdu krásná a navíc jsme zde viděli i nějaké ryby. Po důkladných přípravách začal závod. Vlezl jsem opatrně v obrovských balvanech do vody a schoval se za jeden z nich. Pár minut jsem čekal na uklidnění vody. Řeknu vám, je to vážně náročné na psychiku sedět při závodě jen tak ve vodě, nic nedělat a čekat na zklidnění ryb, které by tu mohly být. Párkrát jsem nahodil a zase počkal. Jedno očko se mi ale velmi líbilo, tak jsem vyměnil přírodního CDC chrostíčka za chrostíčka na háčku č. 14 od Hanáků s oranžovým tipem. První hod do onoho očka a v tom jsem uviděl pstroužka, jak předvedl krásného “delfínka” po mé mušce. Pečlivý zásek, rychlá zdolávačka byl v podběráku. Neuvěřitelný řev po 10 minutách chytání a nechytání 🙂 zaplavil údolí. Změření, plácnutí s tréňou a hurá na dalšího. Sedl jsem si do stejného místa a zase čekal. 🙂 Hned dalším prvním hodem při vytahování chrostíka z hranky proudu mi přišlo, jako kdyby se pod ním udělala nepatrná vlnka. Napadalo mě, že jsem už asi opravdu zmagořil. Další hod a stejný scénář. Třetím hodem jsem tedy přidržel chrostíčka těsně nad hladinou a lup. Byl tam druhý potočák. Ten se už ale nenechal tak jednoduše zdolat a zajel mi do kamenů. Zůstalo to viset… Byl už sem smířený s tím, že jsem ho ztratil, ale přesto jsem udělal dva rychlé kroky k místu, kde visel vlasec. V tu chvíli vystřelil potočáček z pod kamene a skočil mi přímo do podběráku. Druhá ryba! Tréňa se ještě nevzpamatoval z první a já už nesl druhou. 🙂 Pak jen se slovy: “tady už mě nepotřebuješ”, odjel. Přidal jsem po 20 minutách ještě jednoho měřitelného pstruha a pak už jsem se s rybou nesetkal. Při nástupu do autobusu jsem zjistil, že víc ryb má pouze amík. Byl jsem hodně nervózní, protože jsem neměl absolutně žádné zprávy o zbytku týmu.
Po obědě jsme vyrazili do posledního kola na řeku Allier. Mluvil jsem s tréňou , který mi vysvětlil, že dřív jak po půlhodině závodu se tam neobjeví. Nastal nějaký chaos na jezeře, kde si kluci nepředali věci tak, jak měli. Ale to je jiná pohádka. 🙂 No nic, musím si poradit sám. Přišel jsem na úsek, který jsme taky obhlédlii v tréninku a já si ho přál. Tady musím podotknout, že na fleky jsem měl fakt docela štěstí, ale bez toho se člověk v takovém závodě neobejde. Minul jsem hodně špatné místo nad mým úsekem. Když jsem zjistil, že toto místo má Američan, aniž bych mu přál cokoli špatného, trochu jsem se zaradoval a uklidnil. Začal jsem s nymfou, protože to byl klasický nymfovací proudek. Asi po 25 minutách, jak už bylo mým zvykem, jsem měl opět asi 6 neměřitelných pstruhů. Nikdy jsem se tím nenechal znervóznět, jelikož jsem věděl, že ryby tam jsou a moje mušky papkají. Po 40 minutách se na břehu objevil tréňa s Jirkou. Asi mi přinesli trochu štěstí, akorát jsem totiž zasekl celkem pěkného lipana a bez větších problému ho dostal do podběráku. Znovu obrovský řev. Věděl jsem, že na dobré umístění by zde měly stačit tak 3 slušné rybky. Po chvíli jsem měl druhého pěkného lipana a to mě hodně uklidnilo. V tu chvíli tréňa opět prohlásil, že už ho nepotřebuju a odjel. Zůstal tam jen Jirka, který mi až do úplného konce neuvěřitelně fandil a za to mu moc a moc děkuju. Na parkovišti nade mnou stálo dalších odhadem tak 20 lidí. Už někdy od 3. kola jsem měl pořád diváky… S dalekohledy, kamerami a fotoaparáty. Přidal jsem ještě jednoho menšího lipánka a potočáčka a jeden opravdu velký pstruh okolo 40 cm mi spadl. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že to je ta ryba, která vše rozhodne. Naštěstí nebyla… Čtyři ryby v posledním kole naznačovaly, že by výsledek nemusel být tak špatný. V autobuse už byli úplně všichni a jen polský závodník měl také 4, ale určitě menší. Nechápu, jak je to možné, ale ačkoliv byl Američan těsně nade mnou, nastupoval jako jeden z posledních. Když vstoupil do dveří a ukázal všem nulu vyskočili jsme s Jirkou jak smyslů zbavení. Poslední kolo jsem tedy dal za 1 a můj Američan zero…
Teď už jen neuvěřitelné nervy jak dopadli ostatní. Už jsem byl u hotelu a vystupuju z busu. Kluci už čekali ve druhém patře na balkóně a vítězně na mě pořvávali. Ptám se jich: „ Vyhráli jsme?“. A oni: „tak na 98% a ty jsi, Máco, vyhrál a Fojt bude asi 2. nebo 3.“. Nechápal jsem, jak je to možné, když na jezeře, kde se chytalo nejvíc ryb, byl přece ten vedoucí Američan. A jim to tam také docela šlo. Stačilo mu skončit do 5 místa… Na pokoji se dozvídám, že na jezeře totálně vybouchl a skončil poslední se 2 rybami a do součtu umístění si připsal nepříjemných 11 bodů. 🙂 Dodnes nevím proč a jak to dokázal. Tedy ať počítáme, jak počítáme, vychází nám, že bychom měli vyhrát, ale nejsme si jistí, protože Terka i David dali na svých sektorech v posledním kole taky zero. Pořád přepočítáváme a ztrácíme se v našich počtech. V tom přijde do pokoje vysmátý Suchoš. Chvilku na něj koukám a říkám: „Měl u tebe amík rybu?“ a on odpovídá, že ne. Tím se to maže, protože jsem věděl, že on jí taky nemá. David však úplně s ledovým klidem prohlásí: „Ale já rybu mám! Chtěl jsem je trošku potrápit, aby si mysleli, že mají ještě šanci. Tak jsem v autobuse tvrdil, že žádnou rybu nemám.“ V tu chvíli jsme začali neuvěřitelně slavit, protože to bylo nade vše jasné!
Jak to pak bylo dál už je zbytečné rozebírat… 🙂 Závěrečný ceremoniál a banket popisovat také nebudu, protože po téhle stránce se to organizátorům moc nepovedlo. Nedostali jsme ani věcné ceny nebo nějakou plaketu, zatímco nejmladší účastník a spousty rozhodčích dostali spoustu různých upomínkových předmětů. Nicméně bych to zhodnotil, že ačkoli v řekách bylo velmi málo ryb, tak to byl šampionát velmi podařený a i s nervy jsem si ho velice užil.
Závěrem bych chtěl poděkovat mým rodičům za nesmírnou trpělivost 🙂, sponzorům jmenovitě pak firmě Hanák Competition a firmě Monfish. Za celý šampionát jsem chytil 34 ryb a spadly mi pouze 2, a to díky skvělým háčkům od Franty Hanáka. Ještě jednou děkuju všem a nejvíc celému týmu. Byli jste fakt neuvěřitelný!!!
Martin Musil
16