Tak už jsem zase tady! V zemi mého oblíbeného červeného vína v zemi, která mi bude tři měsíce domovem. Letadlo přistává, vystoupím na letištní plochu v Kapkém Městě a nadechnu se. Je to tady! Vzduch s vůní Atlantiku mě opět nezklamal. Hurá i obě tašky mi přišly bez zpoždění, jaký div! Večer oblíbené červené víno a skvělý hovězí steak. Jej a jak se těším na ryby!
Za tři dny jsem se dočkal. Brzy ráno vyjíždím. Ten pohled se nikdy neokouká, všude samé vinohrady a zase jen vinohrady. Na obzoru se trčí Kapské hory a za nimi říčka Elandspad. Sestavím prut a jdu na svoje zamluvené místo. Strmá pěšinka mě vede skalami nad řekou a samozřejmě paviáni již zjistili, že tu někdo jde a teritoriálními vzkřeky mě dávají najevo, nejsi tu sám! Slezu s pěšinky k řece a stoupnu si do vody. Parádní osvěžení, protože zima zrovna fakt není. Navazuju a napadne mě: „ Táto zlatý to tvoje chrápání, ty cikády řvou jako krávy!“ Buďte zticha krávy, rušíte mě, fakt. Bez reakce, Pejchar je fakt nezajímá.
Navázáno jde se na to. Krásná tůň s proudem nade mnou a kupodivu plná ryb. No to jsem zvědav, kolik Vás chytím pánové! Napočítal 
jsem jich šest a ještě k tomu stojí krásně v řadě za sebou. Nahazuju na prvního. Není zrovna velký, ale pro první pokus parádní. Nymfa pluje kolem něj a ten prevít se ani nehne! Vytahuju mušky z vody a najednou přiletí ten největší pstruh z tůně a praští po mé spodní nymfě těsně pod hladinou. Tak to ti teda dík hochu, takhle mi to očesat, vždyť si stál ve frontě až třetí, slyšíš třetí! Styď se! Navázáno a zase ten samý trouba se ani nehne. Víš co, ty nad Tebou jsou větší, za trest Tě potom splaším! Vidíš, ten nad Tebou si dal říct krasavec. Fotečka nezbytná a další chlapák z tůně v podběráku. Pak další a další. Nebojte, jen čtyři. Ten trouba se pak nakonec splašil sám a horní v řadě se na to už nemohl koukat a odjel někam za ním. Krásný začátek a za vzkřeků paviána, kterého jsem zatím na skále nenašel a samozřejmě všudy přítomného řevu cikády popocházím dál. Další krásné proudky a kapsičky a v nich sem tam nějaký pstruží bojovník. Nádherně zbarvení duháčci divocí. Sluníčko pomalu stoupá a stín mizí z řeky docela rychle. Ryby přestávají brát a pak úplně zmizí. Nemají to sluníčko rádi a schovají se. No co, dám si svačinku a pak půjdu k autu. Sedím si, koukám kolem sebe, hledám toho křiklouna, ale pořád nic. Hele krab a tamhle další. Házím mu kousek šunky a nic, „si dáš potom viď?“ Najednou řev paviána ztichne, asi už mu nevadím. Prohlížím vše kolem a nikde nejsou opičáci. A hele okousané mladé rákosí připlavalo. Zvednu hlavu a kus nade mnou se v řece hoduje. Mají to moc rádi. Tak kolik pak Vás tam je? Pět, šest, sedm, osm! Sedí, cpou se, nevadím jim, jsou daleko. Největší pavián 
mě očkem sem tam zkontroluje, jinak jsem mu úplně jedno. Přibíhají další dva a očividně nejdou jíst. Hrají si na honěnou. Lítají v řece jako blázni a předávají si babu. Ne vážně jeden plácne druhého a ten pak chytá jeho. No teda, čeho se tu ještě dneska nedočkám, oni si hrají jako malé děti. Starý opičák kroutí hlavou nad třeštidlama, ale od hostiny ho to neodradí. Za chvilku ti dva začnou bavit nás všechny, smějeme se. Nikdo z nich už nejí, ani já ne fakt a koukáme se na ta třeštidla. Kouknu na hodinky, a jejej musím už domů. Pomalu se zvednu a najednou se ti dva zastaví a ostatní se na mě otočí. Jo ty už jdeš? Tak čau! A začnou si hrát dál. Ostatní se otočí, jen ten nejstarší na mě civí, dokud neodejdu.
Moc ryb jsem nechytil na to, jak to ráno krásně začalo, ale zase paviáni měli krásné představení.
Autor: Jirka Pejchar
40