Irsko = Karibik

Publikoval 12. 8. 2013, Igor Slavík

Ještě než začnou chodit zprávy z jednotlivých kol z MS v Norsku, tak na rozptýlení nervozity před startem sem dám článek z našeho výjezdu do Irska.

Vytvořili jsme speciální skupinu – Igor, Luboš, Peťa a Franta. S nadsázkou jsme tomu začali říkat pilotní projekt naší nové cestovní kanceláře igLu. Výlet jsme domlouvali delší dobu ve stylu, tak přece někam pojedeme. Nakonec jsme během pár dnů zajistili letenky, mailem jsme domluvili s irskými kamarády ubytování a lodě. Auto jsme zajistili taky přes net. Odolal jsem doporučení Luboše, který mně poslal odkaz na nejlevnější auto. Sám si odkaz nerozklikl, protože jinak by zjistil, že auto bylo velikosti FordKa. Sice se bavím myšlenkou, jak by vzadu seděl Fanda s Petíkem, ale raději jsme tuto představu neproměnil ve skutečnost.

Sraz jsem měli s Lubošem v Brně. Ten nechal felinku u nás a dál jsme pokračovali “žluťákem” do Prahy. Luboš po cestě spal.

Odlítali jsme z Ruzyně. Teda pardon, z Letiště Václava Havla. Sraz proběhl bez komplikací, i když jsme si s Lubošem samozřejmě neodpustili telefonát Petrovi s tím, kde je, že už to letí. Nám ale za chvíli měl dojít humor. Jednalo se o záchranné vesty. Je v nich totiž lahvička (bombička) s plynem, která vestu v mžiku naplní. Ale je to přece BOMBA! Měl jsem zjištěno, že do letadel Air Lingus se tyto LifeJackety brát smí. Ale předpisy letiště jsou nadřazeny těmto pravidlům, takže nás tahali na různé kontroly a tak. Ale nejvíc nás pobavil hošík u odbavovacího pultu. “Prosím Vás, a ty vesty máte jako proč? Vy se jako tak bojíte? Vždyť pod každým sedadle v letadle každý pasažér má svou. Vy jim nevěříte?” Začali jsme se smát a vysvětlili jsme mu, že je to na velkých irských jezerech povinnost. Ještě štěstí, že se nás nezeptal na padáky. Luboš totiž opravdu dva padáky měl! Ale samozřejmě zase ty lodní. Nakonec nás do letadla s vestami pustili. Za zmínku stojí ještě, že Petrovi zabavili šampón. Vzhledem k jeho bujné kštici, šampón asi považovali za zbytečný.

Let probíhal bez komplikací. Petíkovi sice trochu tuhly rysy, když jsem mu během startu říkal, že nejvíc nebezpečný je start. Luboš spal, jak jinak. Fanda byl v klidu, také jak jinak. A za chvilku už kapitán hlásil, že jdeme na přistání, teplota 33°C, čas o hodinu míň. Petíkovi opět tuhly rys, protože jsem mu říkal, že druhé nejvíc nebezpečné při cestování letadlem je přistání. Luboš spal, Fanda se usmíval.

Odbavení bylo hned. Pak ale nastaly komplikace při půjčování auta. Zcela zjevně jsme si půjčili nejlevněji. Napovídala tomu dlouhá fronta. U ostatních půjčoven bylo prázdno, tady to trvalo hodinu a půl. Hrůza. Zkontrolovat stav vozidla, nastartovat gps a hlavně se držet na levé straně. Docela to šlo, ale ocenil jsem nápovědu od Luboše, který seděl na místě spolujezdce. Během jízdy jsem teda skočil na Frantův fór – za jak dlouho udělám stovku na osmdesátce. Jinak vše bez závad.

Po pár hodinách jsme dorazili do Loughrea. Zde bydlí náš kamarád Aidan. U toho jsme se ubytovali, dali pivko a šli se podívat na místní klubové jezero. Původně jsme chtěli chytat, ale vše se zpozdilo, tak zůstalo jen u návštěvy přístaviště a focení. Přijel nás ještě navštívit Kevin. Náš další irský kamarád s přezdívkou “Fifty pounds for a jacket”. Což je věta, kterou neustále místním nářečím vykřikoval.

Večer proběhla beseda u krabic mušek Aidana a spřádali jsme plány na další den. Po domluvě jsme se dohodli, že pojedeme na Corrib. Ubytování bylo skvělé. Fanda a já jsme dostali samostatný pokoj. Luboš s Petíkem měli pokoj společný.

Cestou na Corrib jsem se stavili na mostě v Galway sledovat skákající lososy. Pár jsme viděli, viděli jsme i rybáře, kteří klasickým způsobem bičovali vodu. Spey cast, pomalu nechat lososí mušky plavat s vodou, krok po proudu a znovu. Zde se musí za chytání platit. A ne málo. 80 € za den nebo 30 € od pěti hodin. Zmiňuji se o tom, protože v Irsku je povolenka zvláštnost. Na jezerech je chytání bezplatné. Platí se pouze na řekách za lososí chytání.

Po natankování do nádrží lodních motorů, jsme dojeli k domu Basila Shieldse. To je téměř ikonická postava irského rybaření. Má penzion na břehu Corribu. Půjčuje lodě, průvodcuje (není levný), prodává mušky. V loňském roce z 240 možných chytacích dnů průvodcoval 223. Prostě odborník. Ten nám půjčil 2 lodě. Rozdělili jsme se na dvojice. Já byl s v lodi s Fandou a boatmana nám dělal Kevin. Druhou loď obsadil Luboš s Peťou a role boatmana se zhostil Aidan. Počasí nám moc nepřálo. Ostatně jako vždy, když jsme v Irsku. Pomalu místním přestávám věřit, že tam pořád prší a duje vítr. Zase azuro a bezvětří. Noční můra pro chytání na jezeře.

Po opatrném vyjetí z přístaviště, voda byla hodně vyklesaná, jsme začali chytat. V úvahu připadalo pouze sušení. Nafasovali jsme od Aidana a Basila nějaké chrostíky. Hodně se tu používá srnčí srst. Nahazuje se relativně na krátkou vzdálenost – do 15 metrů. Zvláště když pofukuje. Loď se totiž přibližuje k nástraze a pokud nahazujeme na větší vzdálenost, prochytáme jen malou část plochy. Ještě k vybavení: já v Irsku používám deseti stopou pětku – teď už historický kousek od Hanáků, šňůry jsou většinou plovky, max. hover, kdo chce zkoušet feroxy musí jít do hloubky – Di7, silon od 0,16 mm – když je klidná hladina až po 0,23mm, mušky – klasický irský mokrý s jungle cockem, pávem, srnčí chrostíci, docela malé velikosti – #12, #14. Mokrá se nahodí také kousek, pár tahů a pak už se zvedá prut do hangu. Chvíli se přidrží mušky u lodě a pak znovu. Při sušení sledujete chrostíka, resp. chrostíky, opět stahujete – dobíráte šňůru. Záběr bývá razantní. Bývá… Když je ale hladina jak sklo a nebe bez mráčku záběry nejsou vůbec, natož razantní.

Teď si budu ale trochu odporovat, protože nahodil jsem potřetí, sem tam vlnka přece jenom byla, přišel záběr a za chvíli jsem měl v loďce první rybku. Velikost nebyla závratná – kolem 33, ale radost ano. Pro jistotu jsme ji vyfotili, protože ještě teď mám v uších Aidanovu hlášku z předloňského výletu, když mně řekl: “Tu nefoť, ta je moc malá. Přijdou větší.” A nepřišly.

Tak jsme pokračovali v nahazování, dobírání šňůry, sledování mušky. A do hodiny přišla další ryba. Koukal jsem po vejrech, když Franta i Kevin vykřikli a já sekl. A byla tam. Nebudu vás napínat, tím pro mě úlovky na tomto výletu skončily. Ano, po zbývající dvaapůl dne ani ryba.

Franta povzbuzen mými dvěma rybami, se usmíval, “občas si zabručel” a trpělivě chytal. Výsledek však nepřicházel. Boatmeni si navzájem volali, Luboš měl taky rybu, Petr bez. Po třech hodinách jsme dali piknik. To na irským chytání miluju. Zastavíte na ostrůvku, vytáhnete sendviče, když je zima kellykettle (konvice na přípravu čaje) a piknikujete. Nádhera. Žádný zvuky civilizace, pohoda, klid. A do toho partička koupajících se českých rybářů. No, myslím, že toto ještě Iři na Corribu neviděli. Nechápavě zírali, ale teplo bylo fakt obrovský, takže proč ne.

Po koupeli jsme zase zajeli na tutový místa. Sem tam nás k aktivitě vyburcoval nějaký sporadický sběr či výskok ryby. Ale bez výsledku. Jen Luboš přidal jednu rybu. Pak jsme ještě zkoušeli štičí zátoku. Frantovi strímry byly nádherný, že bychom z nich hned nadělali zavináče, ale štika žádná nezabrala.

Tak jsme to vzdali. Šli na pozdní oběd do golfového klubu. Příjemný personál s námi dal řeč a zase začaly pohádky o hnusným irským počasí a jaký, že je to štěstí, že mají po 35 letech takový nádherný léto. Ještě že jsme zrovna pili Guinnesse, protože jinak bych nebyl příjemný.

Přijeli jsme k Aidanovi. Občas bylo komplikované se vyrovnat s jeho hrou blinkrů, taková ta klasika – ” vyhodím blinkr doleva a odbočím doprava”, ale nakonec jsme šťastně dorazili zpět Loughrea. Večeře od Phyllis byla výborná, Aidanovy domácí brambory jsou delikátní. Nějaké to pivko.

Další den jsme mířili na Mask. Ještě štěstí, že tato největší a neslepší jezera jsou tak blízko od sebe. Byly domluveny čtyři lodě a čtyři průvodci. Ti nejlepší z nejlepších. Aidan, Basil, a bratři Martin a Pat Feerickovi. Prostě špička. A tato špička za 8 hodin chytání v 8 lidech chytla jednu rybu. Není překvapením, že ji chytil Luboš. Ostatní, včetně irských jezerních specialistů, jsme byli bez záběru. Jedním slovem – strašný. Zpestřením bylo zase jen polední koupání během pikniku. Iři zase nechápali. Zvláště když jsme natáčeli video: Chycení feroxe!

Rád bych popisoval zdolávačky, výjedy na “bekáč”, ale nic z toho nebylo. Prostě ne.

Večer jsme byli pozvaní ke Kevinovi na grilovačku. Stala se z toho už taková tradice. BBQ u Keva. Kevin i jeho žena jsou moc přijemní a skvělí hostitelé. Aspoň něco se ten den vydařilo.

Petr i Fanda byli z průběhu rybaření dost rozpačití. Nebylo se čemu divit. Vyhrožovali reklamací nákladů u naší cestovky igLu. Franta vyhodnotil situaci a rozhodl, že zítra – poslední den chytání – půjde na trolling. Petr se zvažoval, jestli se přidá nebo bude pokoušet muškařské štěstí. Nakonec udělal dobře, že s Fandou šel trolovat.

V sobotu jsme dorazili k Basilovi na Corrib. Basil chystal vybavení na trolování. Pozval nás ještě na kávu a prohlídku domu. Ryby všude, vypreparovaný, na dečkách, ručnících… Místnost plná krabiček s muškami. Chlubil se poháry. Na jeden byl obzvláště pyšný. Byly na něm takový ty cedulky se jménem vítěze daného roku. Z posledních deseti ročníků sedm vyhrál. Petr jej odboural poznámkou, že má štěstí, že nebydlíme v Irsku. Ještě dlouho se Basil upřímně smál.

A pak jsme razili na jezero. Franta s Petrem a Basilem jeli trolovat, já s Lubošem a Adianem jeli klasickou suchou. Na chvíli to vypadalo nadějně, zatáhlo se a začal pofukovat vítr. Bohužel jen na chvilku. Luboš zase dal rybu a tak jako jediný byl za tři dny bez nuly. Pro mě byl vrcholem dne zase piknik. Nicméně snažil jsem se do konce. Člověk má totiž na Lough Corrib pocit, že může přijít opravdu velká ryba.

Ale to už byl konec chytání. Zavolali jsme Basilovi, dali sraz na jezeře. Byla nějaká zpráva, že něco chytli. Něco velkýho. A taky že jo.

Franta dal dva feroxy 55 a 75 cm. Fantazie! Po příjezdu už to byl zase usměvavý, spokojený Franta se svou oblíbenou průpovídkou: “Takhle by to šlo.”

I Petr zdolával obrovskou rybu. Natěšenej, že jde o životní rybu. Ryba přes metr. Ano, i takový potočáci jsou prý v Corribu. Při zdolávání si zamotali s Frantou silony. Petr se vrhl k hraně lodi. Rybu vyručkoval a vysmýčil do lodi. Nádherná štika 110 cm. Petr byl zklamaný. Čekal feroxe a byla to zku….á štika. My jsme se smáli, že přece je to i tak skvělý úlovek. Ale Petr odvětil, že na štiku mohl jet na Rozkoš, kterou má za barákem.

Každopádně nálada se ale zlepšila. U Basila jsme dali ještě kávu, krátké vyhodnocení dne a valili jsme do Galway na večeři. Je to jedno z nejpopulárnějších měst v Irsku. Ulice naditý k prasknutí lidmi. Všichni byli jak na nějakým fetu, protože zcela omámení chodili po městě. Na nábřeží se vyvalovali na zelené trávě, užívali si léto. Prostě nádherný letní večer. Dali jsme večeři v doporučeném grillbaru. Jídlo bylo skvělé, Guinness taky. Prostě skvělé zakončení výletu. Druhý den jsme brzo ráno odjížděli do Dublinu.

Po prohlídce Galway jsme se vrátili k Aidanovi. Bylo už docela pozdě. Téměř půlnoc. Aidan nás pozval na rodinnou party do sousedství. Petr s Frantou balili. Já s Lubošem vyrazili na chvilku na party. Rodina slavila třicetiny syna. Sešlo se přes šedesát rodinných příslušníků z celého Irska. Party trvala do pěti do rána. Víme to, v ten čas jsme vstávali. My ale dali pivo a panáka a šli domů. Iři začali totiž zase vykládat o celoročně hnusným počasí a tak. Za celou dobu našeho pobytu neklesla teplota pod 25°C, pořád jasno, téměř bezvětří. V pondělí, den po našem návratu, jsem volal Petrovi a ten byl na mrtvici, když jsem mu řekl, že v Galway je 18°C, prší a fouká silný vítr…

Ráno jsme naložili auto, bezpečně dorazili do Dublinu, dotankovali a vrátili auto. Vše proběhlo v poklidu. Až do odbavování LifeJacketů. Nebudu to natahovat a znovu se nasírat. I když Air Lingus je povoluje, letiště v Dublinu ne. Takže nádhernou vyhranou vestu na závodech v Irsku jsem nechal v koši, Luboš musel vyšroubovat bombičku. Prostě pakec.

Ale nenechal jsem si zkazit pocit z příjemného výletu. Byla pohoda a děkuji klukům za společnost, byli fajn.

Během letu Petrovi tuhly rysy. Ano, to už víte – start a přistání jsou nejnebezpečnějšími fázemi letu. Petrovi jsem to musel připomenout. Luboš spal a Fanda dal s úsměvem lokýtek po letadle volně pobíhajícímu dítěti. Ještě teď si vzpomínám, že vypadalo jako jednorožec, když jsme jej pak viděli u pásu, kde jsme dlouho čekali na zavazadla.

No a pak jsme se rozloučili s Petrem, na kterého čekala jeho milá Sylva. Přiběhla jak v těch filmech – zpomaleně, s úsměvem. Dali si pusu, se synem Kubou si podal ruku a jel.

My jsme se odsnili, Fanda nás hodil na Florenc. A my pokračovali “žluťákem” směr Brno. A Luboš co? Spal!

Další fotografie ZDE