V posledních deseti letech se stále častěji setkáváme při různých mezinárodních muškařských závodech a také na mistrovství světa i Evropy s úspěchy španělských závodníků, jejichž výkony stoupají všude tam, kde se dá uplatnit chytání na suchou mušku. Tuto skutečnost jsem si prvně uvědomil už v roce 2002 na mistrovství světa ve Francii, kde nás španělský tým přeskočil v posledním kole a sebral nám bronzové medaile.
Od té doby jsem pátral po příčinách těchto nečekaných výsledků a brzy jsem zjistil, že jednou z jejich hlavních zbraní jsou mušky vázané z peří Coq de León (CDL), jak jsou tito kohouti překládáni do francouzštiny. První praktické zkušenosti s nimi získalo i pár našich závodníků, kteří startovali na různých soutěžích ve Španělsku a potom si pozvali instruktory k několika kurzům u nás a od té doby je zmíněné peří v omezené nabídce několika našich e-shopů s muškařskými potřebami.
Další informace a nové zkušenosti však zatím příliš nepronikly mezi naše rybáře a tak jsem byl opravdu rád, když se mi vloni na podzim podařilo sehnat knihu The Pardón de Meana and the Feather of Gallo de León (2007), jejímž autorem je Luis Meana Baeza, který zde zveřejnil i část ze španělských tajemství. Pro jejich objasnění se musíme ponořit hlouběji do historie
Nejstarší španělskou rybářskou knihou je Tratadico de Pesca od Fernando Basurto (1539), ve které je i kapitola Dialogo del Cazador y el Pescador, což je rozhovor mezi vazačem a rybářem, ve kterém se mluví o tom jak, kdy a kde lovit na mušky a je zde také celkem podrobná informace o postupu vázání umělé mušky s použitím kohoutího peří zvaného buňal.
Jako první se zmiňuje o kohoutech Gallos de Boňar Juan de Bergara v knize El Manuscripto de Astorga, ve které uvedl 33 mušek, pojmenovaných podle druhu použitého peří místních kohoutů. Protože kniha vyšla v roce 1624 a už tehdy byly typy peří velmi dobře definovány podle typů kohoutů, mohlo by to ukazovat na tu skutečnost, že chov těchto speciálních kohoutů asi existoval už před datem vzniku prvního známého spisu o muškaření od Dame Juliane z roku 1496.
O dvě století později shrnul všechny tehdejší španělské znalosti Luis Peňa v knize Manuscripto de León (1825), v níž popsal 41 mokrou 
mušku, včetně postupu jejich vázání. Peří z kohoutů Gallos de Boňar je i zde hlavním materiálem pro výrobu mokrých mušek a proto se časem začal používat pro tyto kohouty termín Gallos de León. Mezinárodní ohlas jim však přinesl až Louis de Carrére svou knihou La Pesca de la Trucha con Mosca Artificial (1983), která se brzy rozšířila do Francie a odtud pak do Anglie, Německa a Ameriky.
Moderní muškaření s těžkou muškařskou šňůrou má relativně krátkou historii, jen něco málo přes sto let. Před polovinou 19. století totiž nepoužívali muškaři krátké pruty a metodu falešných hodů, což bylo zavedeno až s používáním muškařské šňůry a jednoduchého navijáku, Ale ve Španělsku je to mnohem kratší doba, protože před čtyřiceti lety, by se muškaři, praktikující tento způsob lovu, dali spočítat na prstech jedné ruky. Ve Španělsku totiž existuje endemická metoda muškaření, která má velkou tradici a historii sahající několik set let zpátky. To je hlavně díky dvěma základním vlivům, kterými jsou místní řeky a místní kohouti.
Španělské řeky mají dobré podmínky pro muškaření díky jejich jižní poloze a tím, čím se odlišují od zemí ležících severněji, je kontinuální líhnutí mušek, které se děje díky mírným teplotám vody během většiny sezóny. A dále je to vlivem kohoutů z Leónu, kteří tvoří rozhodující úsek španělské muškařské historie. Z těchto důvodů jim jejich dlouhá a nezávislá tradice vázání mušek z peří leónských kohoutů dává významné místo v historii vazačství.
Ve Španělsku se ještě stále loví tradičním mokrým způsobem za použití prutů o délkách 2,5 – 4,5 m, podle šířky řeky. Na prutu je umístěn kolečkový naviják se šňůrou, ke které je připojen nástavec z nylonu různé délky a na jeho konci se umísťuje průhledný kulovitý splávek, naplněný vodou tak, aby se potopil. Jeho váha umožňuje rybáři nahazovat a cítit záběry, protože udržuje šňůru stále napjatou.
Mezi splávek a šňůru se váže 3 – 5 návazců, z nichž každý je delší než ten předchozí, bráno směrem od plovátka ke šňůře. Na každém návazci je jedna mokrá muška. Občas se umístí jeden návazec s mokrou muškou nebo nymfou až za splávek. Nahazuje se proti vodě pod úhlem 45 stupňů a mušky se nechají unášet proudem. Během takovéhoto driftu se prut musí držet vysoko, aby poslední muška poskakovala po hladině a ty spodní plavaly v různé hloubce vody. Ve většině případu je záběr dobře vidět, na což je třeba reagovat zásekem.
Je známo, že všichni kohouti a slepice pocházejí z divoce žijícího druhu Gallus bankiva (Red Jungle Fowl), který se volně vyskytuje v Indii v nadmořských výškách až do 1000 m. Kohouti z Leónu mají své kořeny až v římských dobách, když byli chováni především kvůli kvalitě jejich slepic jako producentů vajec. Současný Gallo de León má dvě barevné variety Pardo a Indio, které se používají k vázání mušek.
Kohouti ze skupiny Pardo mají charakteristické skvrny na peří, zatímco skupina Indio má krásně kovové zbarvení. Obě variety Gallo de León jsou výsledkem neznámého počtu křížení za účelem zlepšení kvality jejich peří. Dá se říci, že hlavním cílem jejich chovu bylo v posledních několika staletích využití jejich peří k lovu ryb.
Gallo Pardo de León
Jedná se o velmi drsné kohouty, kteří jsou tvrdší a silnější než odrůda Indio a vynikají elegantním držením těla. Jejich genetický původ patří do atlanské větve domácí drůbeže.. Zásadně se však liší od variety Indio ve zbarvení peří, když mají v některých perech tmavý střed s modrozelenými odlesky. Pro toto peří je také typické i zřetelné mramorování, což je důvod, proč se tato odrůda nazývá Pardo. Pokud jde o jejich klasifikaci, jsou jednotlivé kategorie peří dále členěny podle jeho základní bary a hlavně podle velikosti a formy “skvrnek”, známých jako penca, takže je zde 43 různých možností.
Gallo Indio de León
Jsou to silné zvířata s náladovým temperamentem. Jejich původ se odvozuje od středomořské linie těchto ptáků. Zbarvení jejich peří je popelavě šedé, s více či méně tmavými odstíny a úseky peří s okrovými tóny. Důležitým rysem je to, že zbarvení pírek je od světle šedé, přes různé odstíny šedé, načervenalé s odstíny žluté, nebo až bílé a celkem je tu 15 různých možností.
Základní obchodní formát tvoří svazek 12 pírek, kterému se říká mazo, na což je třeba dát pozor, protože někteří naši obchodníci nabízejí třeba jen 5 pírek. Počet takových paliček, které se získají z jednoho kohouta, se mění v závislosti na věku, ale od čtvrtého roku už mají kohouti menší množství peří. Dá se říci, že kohout může při jednom odběru poskytnout v nejlepších podmínkách 6 nebo 7 paliček z části hřbetu u ledvin a 3 nebo 4 paličky ze sedla. Tito kohouti se mohou dožít asi 10 let, ale od pátého roku začíná jejich peří ztrácet na kvalitě.
Proces, při kterém se vytrhává peří z těla kohouta za účelem sestavení mazos se nazývá pela. První trhání peří se provádí už ve stáří 6 měsíců, ale optimální kvalita peří se získá, až když má kohout 2 – 3 roky. Peří se podle kvality rozděluje do tří tříd (1 – 3). Po protrhání peří se holá místa potírají pastou z olivového oleje, rozmačkaných ořechů a popela a pak se čeká na to, až peří znovu doroste. Kromě paliček z 12 pírek se prodávají ještě celé skalpy z hlavové nebo sedlové části kohoutů.
Nejkvalitnější peří kohoutů z Leónu pochází z údolí řeky Corueňo, což asi souvisí s místním mikroklimatem, nadmořskou výškou, geologickým podložím s výskytem uranové rudy, která by mohla mít vliv na pigmentaci a lesk, stejně jako přítomnost stopových prvků, a patrně nejdůležitější a nejpravděpodobnější je staletí trvající výběr nejlepších jedinců, které si chovatelé předávali z generace na generaci a tak vytvořili toto nádherné peří.
V údolí řeky Corueňo, a to zejména kolem obcí La Vecilla a Valdepiélango už stovky let tito nádherní kohouti produkují známé “Pluma de Gallo de León“. Tento malý úsek údolí je dlouhý jen asi 5 km, má poměrně mírné středomořské klima, chráněné před silnými větry. To je přírodní faktor, který může mít také vliv na kvalitu peří místních kohoutů.
V minulosti byly chovné oblasti pro obě variety dobře vymezeny, ale nyní jsou spolu chovány v mnoha obcích a dokonce tu žijí často na jednom dvoře. V současné době se odhaduje, že početnost celé této populace v regionu čítá kolem 3000 kohoutků, z toho je asi 1 700 kusů varieta Pardo a 1300 kusů připadá na Indio. Celková roční produkce je tu asi 100 000 mazos (12 pírek) z riňonada (vzadu na hřbetě) a colgadera (sedlo), což při obchodní ceně okolo 6 € za svazeček činí zhruba 600 000 € (16 mil. Kč).
Přestože už zhruba 25 let se chovají tito kohouti také na farmách firmy Whiting na západě amerického státu Colorado, která se ve velkém věnuje chovu kohoutů pro potřeby muškařů, je originální peří z okolí Leonu stále nedostatkovým zbožím. U nás se tomuto segmentu trhu pro muškaře nevěnuje prakticky nikdo, i když si myslím, že by se zde daly najít také dobré podmínky pro odchov ptáků vylíhnutých z originálních vajec a možná, že podobné peří by se mohlo hledat i u naší domácí drůbeže.
192