Po první výpravě na Neretvu v červnu 2016 jsem si slíbil, že se sem ještě určitě vrátím. Při líčení zážitků stran lovu pastrmky mekousté alias meky, jak zní její poetické jméno „bosanski“, neboli pstruha měkoústého jak zní překlad se záměnou rodu podstatného jména česky, v Bosně a Hercegovině se vyrojila řada zájemců z řad kamarádů rybářů s rozšířenýma očima plnýma odhodlání užít si ten zapomenutý rybářský ráj, kterým Bosna bezesporu je, se mnou. Bosna je divokou zemí plnou krásných divokých ryb.
Jako první se přihlásil můj dobrý kamarád Pavel z Mikulova, se kterým jsme ve Slovinsku lovili pstruha mramorového a povedlo se, dál pak Patrik a Karel, mí dlouholetí kamarádi z výprav na pstruhy. Termín jsme zvolili na první víkend v září. Doufal jsem, že horka už opadnou a chytačka bude proto dobrá. Od kamarádů z Bosny jsem věděl, že je v tomto období dobrá malá voda. Týden před odjezdem mi to ale Patrik a Karel odřekli a tak jsme vyrazili na Balkán ve dvou.
Pavel vzal dodávku s tím, že v ní budeme spát. Naložili jsme věci a ve středu večer vyrazili směr Bosna a Hercegovina. Cesta byla shodná s tou podrobně popsanou v předcházejícím článku. Tentokrát však ubíhala hodně pomalu. Naším cílem totiž nebylo Sarajevo, tak jako při předešlém výpadu, ale až 940 km vzdálený Konjic, který je výchozím bodem rybářských aktivit na řece Neretvě a okolních tocích.
Ve tři ráno jsme to zapíchli asi 100 km před Sarajevem, vyspali se v autě a já to ráno dojel, zatím co Pavel vzadu spal. Auto jsme super zaparkovali u tůně řeky Neretvy hned vedle 
historického Starého mostu přímo v srdci městečka Konjic. Dnes pitoreskní historické městečko usazené do bosenských hor si prošlo v nedávném válečném konfliktu v letech 92-95, těžkými útrapami. Uličky v okolí centra a Starého mostu jsou opravené, ale řada domů hned za rohem stále nese zřetelné stopy po přímých zásazích a odrazech střepin minometných granátů. V Konjici se před válkou nacházela, a stále nachází, továrna na zbraně a střelivo „Igman“, kasárna jugoslávské armády JNA a město bylo důležitou dopravní tepnou pro spojení obleženého Sarajeva se světem. Právě tudy projížděly „proslulé“ bílé konvoje UN a UNHCR a dalších. Je jen další smutnou hříčkou osudu, že teroristé, kteří v lednu 2015 zaútočili na redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži použili munici právě odtud vyrobenou v továrně Igman Konjic v roce 1986.
Po probuzení jsme se vydali obhlédnout Starý most. U prvního pilíře stáli dva potočáci 70 cm. Pavel byl v šoku. Potom pár menších. Prošli jsme Konjic a šli si koupit povolenky. Hospodář v Konjici mě vítal jako starého známého. Uvařili nám kávu a my, že chceme povolenky. Se slovy máte čas, nic Vám neuteče, si chtěli vykládat. Chtěli jsme povolenky na dva a půl dne. Cenu nám udělali super. Dovezli jsme jim pozdrav z Plzně a jejich nadšení neznalo mezí. Chtěli jsme čekat do oběda, než nám začne platit povolenka. Ale vyhnali nás k vodě. Tak to má být.
Byli jsme u řeky sami. Pavel je ortodoxní suchánek, já zase francouz strímr nebo suchá, je mi to jedno. Začínám v tůni. Je tu úžasně málo vody, kromě jam se dá brodit. Dávám potočáčka. Přemisťuji se do proudů nad tůň. Zde tahám několik potomků do 40 cm a lipánky do 30 cm. Pavel suší, ale po chvíli se i jemu zadaří a je spokojený. Přicházíme k hornímu silničnímu mostu. Zde to parkujeme do hospůdky. Přichází bouřka. Jako když jsem tu byl poprvé. Vyháním Pavla od pivka a hurá na ryby. Jde sušit do proudů nad velkou tůň a já jdu prochytat most. Sice jsem ho už jednou chytal bez valných výsledků, ale nedalo mi to znovu. Měním muchu a dávam tam takovou hnědo červenou nynfu od Pepíčka Ambroze. Lije jak z konve. Mě se najednou nad mostem na vtoku do tůně daří tři lipani. Dva měli 
43 cm, byli jak přes kopírák, ale jeden se zdál o něco menší. Přemýšlím jestli je to deštěm nebo muchou. Prochytám peřej a vracím se dolů za Pavlem, už z dálky vidím rohlík na jeho tváři. Ukazuje mi fotky krásného potomka v podběráku. Hlásí 54 cm, což je jeho osobák a ještě k tomu na sucho. Je šťastný a já ještě víc, že se mu v Bosně zadařilo. Chytáme do večera. Já den končím s osmnácti rybami a Pavel se sedmi. Večer grilujeme na nábřeží a potom jdeme do města na točené pivko. Přijíždí za námi Bob ze Sarajeva. Pavel s Bobem kecají a já pospávám. Mam spánkový deficit s cesty. Nechávám je v hospodě a jdu spát. Ještě si večer chystám prut na strímra. Ráno, za úplné tmy, jdu strímrovat pod Starý most. Prvním hodem dostávám záběr, vůbec jsem to to nečekal. Ale zdárně jsem zdolal 45 cm potočáka. Opakuji hod pod most, kde jsme viděli přes den dva 70 cm potoky. Jen jsem viděl vlnu, ale záběr nepřišel. Přecházím na začátek velké tůně. Zde na první hod dostávám záběr. Slušná ryba. Vytahuje mi asi 10 m šnůry z navijáku a valí po proudu, ale padá mi aniž bych ji viděl. Tak nevím jestli to byla glavatice, nebo velký potočák. Proházel jsem celou tůň, ale další záběr nepřišel. Rozednilo se a já si vzal do ruky francouze. Nabijím pávovku od Ondřeje. Na vtoku do tůně dostávám záběr. Nad vodu vyskakuje potočák, určitě 70 cm ne-li víc. Odhaduju mu tak 5 kg. Ryba se rozjela do tůně. Boj spočíval v tom, že ryba byla hned 20 m pode mnou a hned 20 m vytáhlá v peřeji. Nebo naopak zůstala nehybně stát v proudu a nabírala sílu. Dokonce mi dvakrát vyrazil i na břeh do mělké vody a snažil se to tam urazit o kameny. Najednou se kolem sebe divám a mám velké obecenstvo. Na to, že bylo 7 hodin ráno stálo kolem mě, tak 10 Bosňáků. Řekl jsem si že nesmím udělat chybu a ukázat jim, jak umí Češi chytat ryby. Měl jsem čtrnáctku florokarbon od Hanáka. Musel jsem mu věřit. Ryba několikrát vyskočila skoro celá nad vodu, byl to impozantní pohled. Pořád jsem ji držel v tahu, ale tak, aby mi to neutrhla. Po dvaceti minutách boje jsem začínal nad rybou mít převahu. Tak jsem se do ní začal pomalu opírat. Ryba znovu vyrazila do proudu. Tam jsem cítil, jak zas mlátí hlavou. Pak mi ryba padá. Jsem zklamán… Když vytahuju mušku z vody vidím, že mi pstruh neupadl, ale že to nevydržel háček. Dívám se kolem sebe a vidím, že i Bosňáci jsou zklamaní. Podívám se na ně a říkám lepší vyhrál. Hlouček se pomalu rozchází a já chytám dál. Daří se mi ještě jeden potok tak 35 cm. V osm to balím a jdu za Pavlem. Ten právě stává. Vykládám mu zážitek a jdeme na snídani – kávu a telecí čorbu do hotelu hned u vody. Díváme se jen tak i na ubytování. Ubytování tu stojí 15 euro. Vracíme se k autu. Už tu čeká hospodář a vyptává se mě na velkého potočáka. Tamtamy v Konjici bijí o sto šest J. My se s ním loučíme a jedeme nahoru do hor koupajících se v mracích. Pavlovi se cesta hrozně líbila, i když nic neviděl. Ukazuju mu, že někde pod námi je jezero Boračko a míjíme první cedule pazi minen (minové pole). Vidím na Pavlovi jak je z toho u vytržení. Říkám, když o tom slyšíš z vyprávění je to jiné než na živo, na živo je to mnohem silnější. Přijíždíme do Glavatičeva. První cesta vede na točené pivko. Tam nás místní hostinská zve večer na živou hudbu. Dáváme rezervaci a jdeme chytat. Jdu tam kde jsem začínal na jaře. Řeka je tu najednou broditelná a to skoro všude. Jsou tu krásné ouplavky a jamky. Jen ryby jako by tu nežily. Za pět hodin chytání se mi daří čtyři rybky. Dva
lipani tak 27 cm, jeden potočáček a rarita. Chytám duháka, tak 32 cm. Toho později ukazuji hospodářovi a diví se. Říkají, že musel někomu utéct z chovu. Oni že duháky vůbec nevysazují. Pavel si na rybu ani nesáhl. Děláme si piknik u vody v Glavatičevu, pěkně pivečko na pohodu a potom jedeme dolů na tůň k hospodáři, kde jsem na jaře chytil pstruha měkoustého. Tam z mostu vidíme krásné potočáky a krásnou glavatici (pstruh mramorový) tak 80 cm. Začínám nynfovat. Už tu je i jeden rybář a hospodář zrovna odchází od tůně. Rybář stojí přímo pod mostem. Já jdu do peřejí nad něho a Pavel na pláň pod něho. Daří se mi dva potočáci kolem 35 cm, ale vidím, že jsou to vysazené ryby. Do večera se trápím. Čekám na večerní sběr. V celku se nic nezvedá. Když už je skoro úplná tma najednou vidím při druhé straně, jak začala delfínkovat slušná ryba. Myslel jsem si že je to meka. Posílám ji hnědou jepici přímo pod haluze. Ryba mi mušku bere a já jí minu. Ryba zmizela. Asi za 5 min se objevila znovu. Posílám spíš po paměti než že bych si byl jistý mušku znovu pod haluze. Za úplné tmy spíš tuším, než vidím, se udělal znovu delfínek. Sekundu čekám a potom sekám. Ryba je na prutu a ne malá! Po deseti minutách zdolávání mám svou první podzimní padesátku. Sice potok, ale krásná ryba. Rybu ve tmě fotíme a posíláme do rodného živlu. Balíme to a jdeme k hospodáři na kávu. Kecáme a domlouváme se, že další noc u něho budeme spát. Byli u něho porybní a jeden se nám nabídl, že nám ráno ukáže nové cesty k vodě, kde se dá dojet autem. Sraz byl v osm u starého mostu. Odjíždíme do hospody na točené a telecí. Mile nás tu vítají. Já, si dávám jídlo a pár pivíček a jdu spát. Zato Pavel se vydržel družit do 3 do rána. Ráno mi říkal že družba super, ale že se člověk nesmí zmínit o Srbech. Okamžitě vytahují kališnikovy. Já se ráno balím a přejíždím autem k tůni, kde jsem chytil meku. Začínám nynfovat a přesně v místě jak na jaře přichází záběr. Mam meku, sice jen asi 22 cm, ale je venku. Fotím ji a pouštím. Vím, že mise je splněna. Další záběr už nedostávám. V osm budím Pavla a jedeme na sraz. Na starém mostě nikdo nečeká. Tak vyrážíme sami cestou přes řeku. Je mlha a není nic vidět. Cesta se začala stáčet místo k řece do hor. A místo klesání začala stoupat. Po 4 km vidíme na navigaci, že v jednom místě se v uvozovkách cesta přibližuje k řece, ale výškově jsme nad ní asi o 200 m. Najednou je kolem nás jen sráz na horu a sráz dolů. Není tu kde otočit auto. Všude kolem nás jsou cedule minové pole. Z obou stran kamzičí stezky. Moc do smíchu nám není. Navíc nemáme žádný jeep, jen velkého tranzita. Přejedeme potok a cesta dále stoupá. Všude jsou červené cedule s lebkami 
a všímám si že jsou úplně nové. Asi po pěti stech metrech jízdy říkám Pavlovi, že to musíme zacouvat zpátky k potoku a tam to otočit. Žádná sranda to nebyla, couvat když je na jedné straně propast 200 m dolů a z druhé strany skalní stěna. Ale Pavel to zdárně zvládl. Teď byla řada na mě. Vylezl jsem z auta přímo u cedule minové pole. Rovnám kameny v potoku a velké vyhazuju bokem. Pak se pavel na pětkrát otočil a mi vyrazili zpátky do Glavatičeva. Parkujeme u starého mostu. Pavel chytá na bazénech přímo pod mostem. Zde typujeme hloubku možná 5 m, možná 10 m. Já jdu do peřejí pod tůň. Tam se mi daří dva lipánci asi 25 cm. Postupuji po proudu. Zde řeka dělá malou, ale hlubokou jamku, nad ni jsou haluze. Posílám nynfu do tůňky na konci a dostávám záběr. Vytahuji meku 25 cm a jsem rád. Posílám dalších 5 hodů a tahám druhou. Úplně stejnou. Pode mnou je velká jamka se skalkou, zde čekám rybu ale nic. Najednou se roztáhla mlha a v řece jako by žádné ryby nežili. Dvě hodiny nemám kontakt s rybou. Vracím se starým korytem řeky. Najednou je přede mnou obrovská tůň. Podívám do ní a vidím, že je tam osm uvězněných mek, nějací lipany a potočáci. Dvě meky měli určitě přes 40 cm. Hned jim hážu mušku, ale kašlou na mě. Tak pozoruji jejich chovaní. Poprvé vidím u lososovité ryby jak si lehá na dno jak nějaká vranka nebo platíz. Skoro to vypadalo jako by spali. U v toku do tůně mi zabírá 30 cm potok. Jediná ryba se starého koryta. Jdu za Pavlem. Ten je bez záběru. Vykládám mu o starém korytě. Zaujalo ho to a vyrážíme tam spolu. Poprvé vidí meky a žasne nad přírodním akváriem. Dáváme si snídáno-oběd a jdeme hledat nové cesty k vodě. Nacházíme krásné místo. Domlouváme se, že sem zajdeme odpoledne a večer. Jdeme se ubytovat k Tajovi. Pijeme kávu, jégra a plzeň. Já vytahuji vázání a Pavlovi dovazuji suchý jepice. Sobě oranštágy. Na ty jsem chytil obě meky i lipany a dva velké strímry s polární liškou na mramoráky. Vážu je na olověné hlavě ať je dostanu co nejníž. Jedem se podívat k tůni pod most. Pornohvězda mramorák, tam pořád stojí na svém místě. Mám pocit, že ho tu místní mají jako lákadlo na rybáře. V pět vyrážíme na naše vytypované místo. Už tu chytá jeden rybář. Přímo na místě kde chtěl sušit Pavel. Musím přiznat, že to uměl. Díváme se a najednou rybář vytáhne pstruha asi 35 cm. Najednou se vzduchem mihne palička a pstruh končí v igelitce. Koukáme na sebe s Pavlem. Žijeme v přesvědčení, že jsme u úseku chyť a pusť. Já jdu nynfovat dolů pod skálu. Tam už chytá rybář, ale na bublinu. Nad bublinou mu visí aspoň 5 mušek. Koukám na to jak puk. Pozoruji domorodce. Ryby mu berou. Ale padají. Najednou se mu jedna daří vytáhnou; nemilosrdně je ubitá. Dokonce si myslím, že na 90 % sto byla meka
. Najednou se rozhlédnu a u řeky je minimálně deset bublinářů. Musím ale uznat, že jim to jde. Šokuje mě akorát, jak jednomu domorodci upadl pstruh u břehu a začal se plácat do vody. Místo toho, aby se ho snažil chytit do rukou, začal po něm dupat. Sbalil jsem se a šel za Pavlem. I on byl v obležení bublinářů. Oba jsme se zhnuseně sbalili a jeli jinam. U spodní tůně potkáváme porybného a hospodáře. Vykládáme jim, že tam domorodci zabíjí ryby. Bylo nám řečeno, že tam je volný úsek. Tam lze zabít 3 ryby. Ale meka a mramorák jsou celoročně hájeny. Celkově jsem byl jsem překvapen kolik bylo ryb i v tomto úseku. Pavel suší, já taky, ale bez valných úspěchů. Skoro za úplné tmy beru do ruky strímra. Čtyři hody a dostávám pěknou čtyřicítku potoka. Když už je tma dostávám se na jámě do místa, kde se proud láme do stojáku. Po paměti házím k druhé straně a vedu strímra, jako kdybych lovil hlavatky. V okamžení, jak strímr mění ve vodě směr, dostávám mocný záběr. Hned vím, že mám na prutu velkou rybu. Volám na Pavla, že mám mramoráka. Párkrát se mi převalí, ve tmě vidím štíhlou tmavou dlouhou rybu. Pomalu ho zdolávám ke břehu. Typuji ji tak 65 cm. Raduji se, že mám mramoráka. Dostávám rybu do podběráku. Posvítíme a vidíme že je to velký potočák, ale černý jak uhel. Ale i tak jsem rád, největší ryba zájezdu. Rybu pouštíme a jdeme na večeři k Tajovi. Pochutnáváme si na čevapčiči a já si dokupuji ještě povolenku na ráno. S Pavlem se domlouváme, že vyrazíme na Brno až v devět. Dáváme jégra a pivko s domácími a já valím na kutě. Tajo mi ještě radí, že nejlepší místa na glavatice je tůň, kde jsem chytil večer potočáka a tůň po proudu, kde jsou napadané velký stromy. Ještě ráno za tmy stojím na tůni. Hned v proudu na začátku se mi daří další velká ryba. Zase potočák černý jak uhel. Typuji, že jsou to ryby z hloubek, které vyráží lovit jen v noci. Na pláni dostávám ještě čtyři menší. Vůbec jim nevadí, že srímr je velký jak potvora. Přemisťuju se na jámu se stromy. Celou ji prochytám, ale až na konci dostávám záběr. Vidím, že mám na prutu krásného potočáka. V podběráku končí 55 cm ryba. Je kolem půl sedmé a začíná se rozednívat. Jedu ještě nahoru pod vodopád, ale jak bylo světlo, byl jsem úplně bez záběru. V devět to balím a jedu za Pavlem. Ukazuji mu a Tajovi fotky. Gratulují mi ke krásným rybám, loučíme se a my vyrážíme na Brno. Tentokrát, ale trasou přes hory kolem dějiště olympijských her Sarajevo 1984.
Cesta stoupá z Konjice zpět do Sarajeva v prudkých serpentýnách s krásnými výhledy na kaskádovité železniční viadukty, které se nacházení v některých úsecích až tři nad sebou pro tratě stavěné s různými rozchody v různých obdobích. V roztáhlé vísce Hadžiči, která je v podstatě jich příměstskou častí Sarajeva oddělenou od něj úbočím pohoří Igman, zatáčíme doprava a vydáváme se do prudkého kopce po úzké silničce do místa konání olympijských her. Po chvíli se objevuji dobře známé cedule pazi minen a my kroutíme hlavou nad tím, že tak malá silnice vede do jednoho ze dvou olympijských areálů, kde černá sjezdovka začínala na vrcholu hory Bjelašnica ve výšce 2 067 m n.m. Jako první potkáváme skokanské můstky v areálu nazvaném Malo polje. Naskýtá se nám žalostný pohled na zpustošená betonová monstra, se šrámy války na železobetonových konstrukcích. Na rozstříleném můstku pro rozhodčí je ještě znatelně rozeznatelný nápis „UN“, které odtud koordinovalo humanitární konvoje. Místní se těmto místům vyhýbají a pro turisty je to to ráj, válečné turisty. Pokračujeme dál a míjíme areál Velko polje, kde se jezdil biatlon, ze 
kterého nezůstalo, kromě pozůstatku mostů už vůbec nic a partizánský památník věnovaný pochodu na Igman z druhé světové války. Cestou dál se nalevo nad námi objeví hrůzu nahánějící kompletně zničený a vypleněný hotel. Nezůstalo vůbec nic, jen ohořelý beton a ocel. U policejní stanice uprostřed lesa s několika kusy ohořelé těžké techniky z poslední války se nám otevře výhled na vrchol Bjelašnice a olympijské sjezdovky. My však pokračujeme směrem k Sarajevu a jako první míjíme pomníček obětem francouzských vojáků z cizinecké legie. Pokračujeme dal na Lukavici a všímáme se jedné zajímavosti o které jsme předtím nevěděli. A to, že Sarajevo je rozděleno na Istočno Sarajevo (Východní Sarajevo) připadající Republice Srpské and Sarajevo, které je hovorově označováno jako „Federalno Sarajevo“ připadající Bosensko-Chorvatské Federaci. Stoupáme nad sarajevským údolím směrem na horu Trebevič na které se zeje veliký vysílač. V půlce kopce se nachází další olympijský relikt a tím je bobová a sáňkařská dráha. Asfaltová trojka nás vede kolem betonové dráhy, s čistými průstřely, jak kdyby si někdo jen zkoušel jestli se trefí, kolem žlutých pásek s dobře známým nápisem pazi minen, k bývalé observatoři nad starým městem v nepřekvapivě válečné kondici. Nezdržujeme se, Bosna je krásná, ale tato místa vyvolávají tíseň. Přijíždíme do Sarajeva, zaparkuje před Vijačnicí (knihovnou), postavenou českým architektem Paříkem v maurském stylu. Ukazuji Pavlovi Sarajevo a nastupujeme cestu dlouhou 870 km směr Brno. Domů dorážíme v pořádku ve dvě ráno. Nezbývá než říct, že vím, že se sem zase vrátím. Bosna je návyková. Je to nádherná a divoká zemně.
S pozdravem
V. Sklenář
86