Dalším kolegou z týmu legend z vítězného družstva MS 1996 je Jaromír Karafiát. Když se však řekne tohle jméno, hned se Vám určitě vybaví Miroslav Macháček a samozřejmě Jarda Bartoň. Slavné družstvo Rožnova pod Radhoštěm, které ve své době vyhrálo, co mohlo.
Jaromír Karafiát:
1989 – 4. místo v užším výběru ČSSR (20 závodníků)
1992 – 5. místo na MiČR v Loučovicích
1993 – 3. místo na Mi ČR v Žichovicích
1994 – 3. místo v užším výběru ČR na Květoňově
1994 – 1. místo na MiČR řeka v Kostelci nad Orlicí
1995 – 1. místo v užším výběru ČR ve V. Brodu
1990 – MS Wales – byl zde 21.
1991 – MS Nový Zéland
1993 – MS Kanada, byl 64.
1994 – MS Norsko, byl 21. a družstvo získalo titul!
1995 – MS Irsko – bez úlovku jako většina českého týmu
1996 – MS Česko – byl 9. a družstvo získalo titul!
Miroslav Macháček:
1994 – MS Norsko – byl 29. a družstvo získalo titul!
1992 – 2. místo na MiČR v Loučovicích
1994 – 2. místo na MiČR v Kostelci n. Orlicí
V roce 1990 postoupilo družstvo Rožnova pod Radhoštěm ve složení Jaromír Karafiát, Miroslav Macháček a Jaroslav Bartoň do 1. ligy a začaly se dít věci nevídané! Ihned v roce 1991 vyhráli a v roce 1993, 1994 a 1995 také. V roce 1996 skončili druzí za družstvem Náchoda. Protivníky doslova válcovali lovem bílé ryby, kde byli bezkonkurenční. Slavoj Svoboda pro ně zavedl název „Jelečkáři“.
Samozřejmě byli výborní i v lovu lososovitých ryb, ale tam nebyl tak velký rozdíl mezi ostatními týmy jako právě na závodech s bílou rybou.
V roce 2002 jsem dělal hlavního rozhodčího na 1. lize v Ledečku na Sázavě. Tenkrát pro mě byla bílá ryba dost velkou neznámou a tak jsem se těšil, jak uvidím mistry v akci. Nezklamali, paráda! Byla to tenkrát jejich dopředu avizovaná poslední společná účast v 1. lize, která skončila bronzovým úspěchem.
S každým z nich jsem si povídal a všem položil stejně otázky. Musím Vám říct, že skutečně odpovídali jako tým jako přes kopírák! Než Vám však oni sami budou vyprávět, jak to tenkrát vlastně lovili, začneme od jejich začátků, protože do tajů muškaření je zavedl pan Jaromír Kudlák.
Jaromír Kudlák: Ačkoliv věkem sice patřím mezi pamětníky, patřím spíše do skupiny pamětníků, která si toho až zase tak moc nepamatuje. Přesto se pokusím zavzpomínat na své rybáříčky, Jarka Karafiáta, Mirka Macháčka a Jardu Bartoně. První dva byli aktivními členy rybářského kroužku, který jsem drahná léta v Rožnově vedl, Jarek Bartoň (novojičíňák) s nimi vytvořil triumvirát v době, když již veleúspěšně reprezentovali místní organizaci MO ČRS Rožnov.
Přiznávám se, že já sám nejsem nadšeným milovníkem a obdivovatelem závodů v lovu ryb udicí, a že jsem se své rybáříčky snažil spíše vést k pochopení rybářského práva, tedy: Ryby, chovat, ryby chránit, ryby lovit. Pochopitelně, jako muškař tělem i duší, jsem jim toho opojného muškaření naléval bohatěji. Takže jsem je tou muškařinou infikoval. Žádný závodnický dril, jen snaha o pochopení ekologicko-etologických principů, vztahu mezi prostředím, rybou a její potravou – umělou muškou. Zdá se, že tento přístup dobré ovoce přinesl. A že se vypracovali k nejvyšším metám – za to já nemohu! Bylo to v nich jak v té koze! – jak se na Valašsku říká.
Jarek Karafiát. Dříve než propadl kouzlu muškařského proutku, už závodil v lovu ryb na plavanou. A plavaná – to byla dobrá škola, výborná průprava pro každého muškaře. Doporučil bych ji každému začínajícímu muškaři. Na první minutu Jarkova muškaření nikdy nezapomenu! Setkali jsme se u Bečvy. On vláčel, já muškařil, a to s úspěchem. Jarek mne chvíli pozoroval, odběhl domů a za chvíli stál u mne s „mušákem“ z laminátové automobilové antény, kolečkem jako navijákem a krnovskou šňůrkou. A přeborník, vítěz mnoha soutěží v LRU – muška, byl na světě.
Mirek Macháček. Člověk tak pohodový, že se mu málokdo vyrovná. A také tak přistupoval ke všem soutěžním muškařským kláním. Když jsem se ho vyptával, kde bere ten klid, dostal jsem odpověď: „Já tam nejdu závodit, já si tam jdu zachytat!“.
Vzpomínáte na dobu, kdy se muškařské háčky vyvažovaly zlatem? (Na Valašsku slivovicí). Mirek je začal svépomocí vyrábět. A byly to výborné háčky, jak „architekturou“, tak jejich veledůležitou vlastností: Mirek je totiž uměl kalit přísně řízenou teplotou, a to v závislosti na materiálu.
Jarda Bartoň, známý to kytarista skupiny Citron, výborný muškař a úspěšný závodník. Nezapomenu na jedno dopoledne Štědrého dne, kdy se u nás Jarek objevil, ruce červené, promrzlé, jak kdesi na potoku zpod kamenů lovil blešivce. Doma jsme je společně studovali pod binokulární lupou a v Petriho misce s vodou je porovnávali s „bobši“ od Milana Januse, s bobši dokonale uvázanými z materiálů získaných přímo od Milana, přesto méně účinnými! Bylo to totiž– jak Milan správně říkal – v rukách.
Neodpustím si nevzpomenout jeden postřeh, tak jak jsem ho zaznamenal při posezeních, po jejich návratech ze soutěží. Nikdy jim nešlo o umístění jako jednotlivců, ale šlo jim o umístění družstva. Proto se nikdy po tréningu, nebo po prvním kole závodů, neuzavírali se svým svěráčkem do hluboké ilegality, ale vázali a vyměňovali si postřehy vždy společně. Jak vidíte, nebyl jsem ani kouč, ani trenér, byl, jsem a budu, jejich kamarád.
Jaromír Karafiát, Miroslav Macháček a Jaroslav Bartoň:
Pánové proč jste byli tak dobří v lovu bílé ryby, jak jste trénovali?
V první řadě jsme byli tým! Vymýšleli jsme společně. Velkou motivací byl pro nás Milan Janus a tým okolo něj, protože oni byli tenkrát v popředí a my se je snažili dohnat. Začali jsme však tvořit bobše svým vlastním způsobem. Jejich bobši byli kratší a tlustší, kdežto ti naši delší a tenčí a o něco barevnější. Podle nás to ryby lépe přijímaly a úspěchy se dostavily. Bílá ryba se začala na závodech dost chytat a tak jsme ji hodně trénovali. Dá říct, že jsme celoročně dohromady tolik nechytali, každý jsme si více chodili na ryby dle svého. Něco jiného byl trénink před závody. Vždy jsme byli ve čtvrtek ráno ve vodě. V poledne jsme vše mezi sebou konzultovali. Odpoledne další část tréninku. Večer jsme seděli u vázacího stolu, všechny vyzkoušené mouchy na stole, tedy i ty neúspěšné. Ke každé mouše každý řekl, jak na ni chytal a to do úplných podrobností. Vypíchly se detaily jednotlivých mušek, které měly dle nás vliv na účinnost. Totéž se týkalo postřehů k technikám použitým v tréninku a také postřehům k chování ryb v průběhu tréninku. Princip našeho tréninku byl ten, že jsme chodili všichni tři za sebou a ten první, když chytil pět ryb, šel dozadu a tak pořád dokola. Z toho všeho jsme dokázali vyseparovat podstatu a výstupem byly obvykle zcela nové mušky nebo alespoň modifikované starší vzory, které jsme poněkud přizpůsobili tomu, co jsme si řekli. V pátek jsme nastoupili do tréninku znovu a vše jsme si ověřili a dotáhli k dokonalosti. Do sobotního oficiálního tréninku jsme již nikdy nenastupovali, již jsme věděli co a jak. Při samotném závodě nás pak ostatní hodně natáčeli a pozorovali, jenže bohužel oni už viděli v podstatě ten výstup, který se jsme složili ze všech možných detailů, kterým si během závodu pak nemohli všimnout.
Na jaký způsob lovu jste byli nejúspěšnější?
Nejlépe bere „bílá“ dá se říct mokrou mušku, kde však zapotřebí dobré sladění barevnosti a zátěží a taky správné odvedení mokré mušky od břehu. Alfa a omega úspěchu je však nejvíce samotné zatížení mušky tak, aby se dali odebrat v podstatě všechny ryby. Díky zatížení mušek, když se to pěkně rozdělilo, jsme dokázali nejdříve chytat horní sloupec a pak dolní sloupec. V horním sloupci berou nejvíce malé ryby a v dolním ty větší. Většinou jsme lovili na dvě mokré mušky, které byly většinou rozdílně zatížené. Také jejich vzdálenost od sebe rozhodovala. Pokud ryby dobře braly, tak to bylo v podstatě jedno, ale když byly opatrné, tak bylo dobré mít mušky 70 – 80cm od sebe a pokládat do vody velmi opatrně. Vše taky záleželo, jak se mušky vodily. Dokázali jsme ryby odchytat, i když braly hodně špatně. Zatažení za šnůru bylo kolikrát už dost pozdě. Stačilo vzdutí hladiny nebo nějaký pohyb a hned sekat. Z toho důvodu se mastil návazec a sekalo se, jak se potápěl. Tenkrát jsme byli tak vychytaní, že jsme nahodili, intuitivně sekli a byla tam! Nebylo vidět nic, prostě jen pocit, nejde to lépe popsat. Suchou mušku jsme v té době moc nechytali, ale s nástupem CDC byla dobrá varianta suché mušky dohromady s nymfou. Taky jsme se dobře naučili chytat cejny a díky tomu naše družstvo vyhrálo MČR na Dyji velkým rozdílem.
Jaké mušky byly Vaše nejoblíbenější?
Používali jsme hodně hardyovku, coachmana, březnovku, listokaze. Taky hodně ocelovou jepici, vrbovku. Jarda Karafiát chytal taky na řasu! Všechny mušky jsme měli ve všech zátěžích, velikostech a barevných mutacích.
Kdo měl ve Vašem týmu jakou úlohu a proč?
Všichni jsme byli v týmu na stejné úrovni, ale výjezdy spíše organizoval Jaromír. Každý jsme chytali tím svým stylem a pak jsme to dávali vše dohromady a vznikaly super věci. Veškeré detaily, například jestli bylo potřeba házet až na trávu, jsme večer probírali pořád dokola. Když člověk tvoří sám, tak je to pro něj dost pomalé, ale když tvoří celý tým, který tomu rozumí, je to rychlé. Jo vlastně každý měl jednu úlohu a to vždy přivést něco dobrého k jídlu, aby byla pohoda. (poznámka autora: Macháň s Tomášem Starýchfojtů jim pak chodili užírat! A schovávali se jim s bábovkou do skříně!)
Míra Macháček: Míra tolik na ryby nechodil, dost o tom četl a také jinak přemýšlel než my. Chytal i tak trošku jinak a přikláněl se spíše k přírodnějším vzorům. Někdy do přípravy svým způsobem vnášel tak trošku chaos, jenže to pak neslo ovoce, protože nás to dovedlo na super nápady, na které bychom jinak nepřišly. Díky němu se kolikrát ukázalo, že přírodní muška má víc do sebe než ta barevná.
Jarda Bartoň: Nadšenec do muškaření, ale s Jaromírem se to nedalo srovnat. Přinesl do týmu velikou preciznost stejně jako Jaromír, ale jeho mušky byly barevnější, jemnější a ve vázání byl odvážnější a tím přišel na hodně věcí.
Jaromír Karafiát: Tenkrát byl obrovský muškařský nadšenec pro vše, co smrdělo rybinou. Pořád byl na rybách a neustále něco vymýšlel. Byl a je výborný vazač, hlavně rychlý. Když jsme dovazovali po tréninku tak měl vždy první hotovo. Byl z nás absolutně nejpečlivější, vždy na závod absolutně připraven.
„Muškaření je královnou rybářského sportu, nechť je každý z nás králem!“ Jaromír Karafiát
160