Autor: Jiří Pejchar
Kdybych místo jména použil pro jeho představení výraz „muškařský génius“, velká většina z vás by mě pochopila, protože Milan Janus jím skutečně byl. Muškař, který by chytil rybu i tam, kde žádná nikdy nežila! Když vyprávěl svoje příběhy od vody, bylo to jako od básníka.
Milan Janus fenomenální závodník, který se stal čtyřikrát mistrem světa v družstvech 1990 Wales, 1994 Norsko, 1996 Česká Republika, 1998 Polsko. Čtyřikrát se umístil na čtvrtém místě na Mistrovství světa v jednotlivcích. (viz. vzpomínky Karla Křivance níže) Získal dvakrát titul mistra Evropy v družstvech a dvakrát se stal mistrem České republiky na řece.
Milan pro mě byl nejdříve velkým vzorem z fotek a článků v Rybářství. Úplně poprvé jsem ho viděl při mé procházce kolem řeky Volyňky těsně po zahájení v roce 1996. Byl jsem ve Volyni na intru a věci s sebou neměl. Šel jsem jen tak kolem řeky a uviděl muškaře zavalitější postavy, který chytal hodně ryb. Zastavil jsem a zdálky ho pozoroval, protože chytit takové množství ryb jsem nikdy neviděl. Tenkrát jsem ještě vůbec nevěděl, o koho se jedná, ale pak vyšlo před prázdninami Rybářství, kde byla reportáž o Mistrovství světa v Českém Krumlově. Teprve teď jsem se dozvěděl, jaký Pan Rybář v té řece koncertoval. Ačkoliv jsem na Volyňku do maturity chodil na ryby, nikdy jsem už Milana Januse u vody nepotkal. O pět let později mě vzal Petr Staněk na Mistrovství republiky do Příboru, kde byl Milan s týmem Jižních Čech. Po závodě sedíme v hospodě a Milan si sedl k nám ke stolu. Řekl jsem mu tenkrát „Dobrý den, pane Janus.“ a on se na mě obořil: „Jestli mi ještě jednou budeš vykat, tak si mě nepřej! Já jsem Milan!“ Od té doby jsem ho potkával na různých závodech, ale až jsem začal pracovat s juniory v roce 2003 stali se z nás kamarádi. V roce 2006 přijel Milan závodit k nám na Doubravu. Byl to svátek nejen pro mě, ale i pro ostatní kolegy a organizátory. Nikdy bych netušil, co se bude dít a jakou pozornost na sebe bude strhávat. Kamarád Luboš Krédl, sektorový rozhodčí „D“, pořád vypráví, jak viděl Milana odchytávat duháky z jednoho místa s blobem a přírodním malým strýmrem pod ním. A jak jim večer u piva Milan vyprávěl a odpovídal na dotazy. Vyhrál suverénně obě sobotní kola, na přehradě i v loukách na duhácích. Teď ho čekali potočáci ze skal. Vylosoval si místo 1A, kde má Doubrava největší spád a tohle místo bývá dobré. Všichni čekali, co se bude dít, jak tam všem Milan ukáže. Jenže opak byl pravdou! Ten rok bylo hodně sněhu a ryby v těchto místech nebyly skoro vůbec aktivní, protože tam slunce skoro nesvítí. Během závodu se k nám nesly zprávy, co se to děje, že mu to nejde a nikdo to nedovedl pochopit. Nikdy jsem nechápal jeho chytání ryb, sakra jak to vypadalo jednoduše! Když vyprávěl o muškách a rybách, jako by měli duši. V roce 2008 na Mistrovství světa juniorů v Portugalsku jsem vázal na pokoji mušky a on se na mě díval. „Udělej mi taky jednu, ať ji vyzkouším a pak ti navážu já“, povídal. Sedl si ke svěráčku a vázal. Každý krok popisoval a tvořil mušku, jako by se s ní mazlil. Dodnes vidím, jak suchým zipem vše ladil nekonečně dlouho. Styl té mušky jsem nikdy nenapodobil a škoda, že už ji nemám. Byl velkým gurmánem a musel všude vše ochutnat. Na videu z Mistrovství Evropy v Kostelci nad Orlicí v roce 2000 je natočena porada Českého týmu, kde Milan všem něco vypráví a najednou mimochodem řekne: „Jo klucí, běžte v Kostelci do restaurace u kruháku, mají tam výýýborný utopence!“ a udělá rukou u pusy gesto „mňam“.
Požádal jsem Milanovy kamarády o jejich zážitky s ním, a čím pro ně byl. Jsem moc rád za příspěvek Milanova syna Milana Januse mladšího. Svůj příspěvek také napsal žák Milan Januse Martin Vlk mladší, který mi svým stylem Milana někdy připomíná.
Milan Janus mladší – Táta měl rybaření tak nějak v malíčku. Teď nemyslím závodění, ale když si jel jen tak zachytat. Vždycky si 
udělal dvou hodinový výlet na Volyňku, při kterém byl schopný chytit i sto ryb. Vždycky říkal: „Mně to takhle na chvilku na ryby stačí, tam se uklidním.“ Vždy jsem obdivoval s jakou lehkostí on brodí a nahazuje. Všechno probíhalo pomalu, v klidu. Dodnes mi není jasné, jak mohl závodit a ještě k tomu vyhrávat. Vzpomínám si na Krajský přebor v Lenoře, kde jsme chytali nad sebou. Já tam lítal jako blázen, abych něco chytil. On si v klídku seděl pode mnou na kameni, a tahal rybu za rybou! Kdo ho znal, dá mně za pravdu, měl to v sobě. Chytal úplně nenásilnou formou a jako jeden z mála závodníků se nenechal strhnout lítat ve vodě, aby měl o jednu rybku víc. Závodění už ho později tolik netáhlo a věnoval se trénování juniorů. Myslím, že tu po sobě nechal dost nadějných mladých muškařů a že vždy dokázal dobře poradit. Dokonce chodil kolem vody a rozdával svoje mušky. Na otázku „Proč to děláš?“ odpověděl: „Mušku jim dám, ale ruce jim půjčit nemůžu.“ Takový byl rybář a snad mu tam nahoře taky berou
Jiří Šulc – Milan Janus byl pro mne nejenom velkým rybářským vzorem, fenomenálním rybářem a úžasným znalcem přírody, ale i mimořádným člověkem, kamarádem a osobním přítelem. Je mi velmi smutno, že musím uvést, že byl, neboť se s ním již nemohu, bohužel, setkat. Jeho věhlas ho předcházel a všude kam zavítal, ať jako závodník nebo jen jako sportovní rybář, vždy měl kolem sebe hrozen svých obdivovatelů.
Začátek mého poznávání této muškařské legendy se datuje od ligového kola, které se konalo v roce 2001 na řece Metuji, které tenkrát pořádalo družstvo Náchoda. V té době byla Metuje velmi pěkně zarybněná voda a pamětníci tohoto ligového kola vč. Tondy Peška, Jardy Bartoně, Mirka Macháčka, Vládi Šedivého, Jáji Šrama, Lukáše Pazderníka a dalších mi mohou dát jistě za pravdu. Tohoto ligového klání jsem se jako divák zúčastnil společně s tehdejším vynikajícím výrobcem vázacích materiálů Janem Klaclem, dále Petrem Staňkem, Štěpánem Dobrovolným a dalšími nadšenci. Naše přání bylo vidět Milana v akci. Přání se nám splnilo hned v 1. závodním kole. Milan měl vylosovaný tažný úsek vody bez typických kamenů, výrazné proudnice a prakticky žádných „oček“ a ouplávků. Proto jsme všichni byli zvědaví, jak si s touto výzvou „mistr“ poradí. Všechny nás překvapil, že se na samotný závod nijak významně nepřipravoval. Měl připravený jediný prut se svými typickými „V“ suchými jepicemi a žádný další prut snad ani neměl v úmyslu vytahovat z pouzdra. Se svým charakteristickým „mysliveckým“ klouboučkem se pohodlně „uvelebil“ na vyšším břehu a po startu kola začal chytat, a to nikdo neuvěří, jen v sedě!! Ryby se snad sjížděly z blízkého okolí, aby viděly muškařskou legendu na vlastní oči, neboť je Milan odchytával s matematickou pravidelností, až je kolikrát rozhodčí nestíhal včas zapsat do boďáku. Tenkrát se v kole nerotovalo a to Milanovi nadmíru vyhovovalo, protože se ze svého „vysezeného“ místečka ani nenamáhal hnout. Lipany a pstruhy odchytával jen tak mimochodem a zároveň měl čas s námi prohodit pár slov a i zapálit si pár cigaret!! Poslední zápis rozhodčího v jeho boďáku se zastavil na neuvěřitelném čísle 86 ks ryb, které okomentoval, že si dnes docela 
dobře zachytal……
Mé opravdové rybářské setkání s Milanem u vody bylo v Zátaví u Kestřan na Písecku, kam mne Milan po několika telefonátech pozval. Čekal jsem, že konečně uvidím jeho pověstné bobše a k tomu jeho nesporné umění přímo v akci, neboť jsem hltal o něm natočené video z Mistrovství republiky 1999 na Otavě v Čepicích, kdy na bobše nachytal prakticky z jednoho proudu a tišiny 69 ryb. Jaké bylo však moje překvapení, když si Milan připravoval prut jen na mokrou mouchu a já jsem na něj nevěřícně koukal, ale nemohl dělat nic jiného než-li on. Říkal jsem si v duchu, tak kvůli tomuhle jsem jel lán světa? Přiznám se, že jsme se nabrodili do Otavy a já se dobrovolně zhostil role diváka. Jen jsem po chvíli nevěděl kam se mám postavit, protože Milan střídal levou ruku s pravou a s mimořádnou elegancí a přesností umisťoval mušky tam, kam chtěl. Tady musím odpovědně říci, že jsem za celou dobu své muškařské praxe neviděl a možná, že už ani neuvidím, tak univerzálního muškaře, který chytá s absolutní přirozeností ryby „oběma“ rukama! Milan mi sdělil, že ho ve škole „předělávali“ z leváka na praváka, ale že by to mělo na něj takový blahodárný vliv…… Dodnes to nechápu!!
Mé obavy o tzv. „ztrátě času“ mi Milan druhým hodem rychle rozptýlil. Po velmi přesném hodu do břehu se mu značně ohnul prut a zanedlouho pouštěl kilového tlouště. Dalším hodem měl dubletu potočáka s proudníkem. K mému němému údivu byl další rybou krásný okoun a postupně plotice, lipan a na závěr jeho muškařské exibice s mokrou muškou, jako by mi chtěl ukázat, kolik druhů žije v Otavě ryb, i mírová štika, kterou ulovil na „strýmrování“ mokrých mušek!! Byl jsem jak „Alenka v říši divů“, protože jsem si zpočátku v duchu „přál“, aby mu na ty jeho mokré mušky nic nezabralo a my se mohli zabývat jeho bobšema. On se jen usmíval, dobře věděl, že mi ukázal jen zlomek ze svého mimořádného muškařského umění a že si další disciplíny nechá napříště.
Velmi brzy se naše rodiny sblížili natolik, že jsme trávili po 8 let společné, jak jinak než rybářské dovolené převážně na Ohři u Nechranic. Tam jsem poznal i jeho další specialitu, chytání na bobše v kombinací s mokrou muškou buď uprostřed sestavy nebo jako vrchní mušku. Vidím ho jako dnes, když se za soumraku brodil Ohří a byla vidět jen jeho rozměrná postava, a když s nadšením zdolával velké ryby, o kterých jsme byli schopni mluvit až do rána. Milan, díky svému mistrovství v lovu na mokré mušky dokonale změnil i způsob vedení mušek při dlouhé nymfě, se kterou „otevíral“ zdánlivě „mrtvé“ úseky řek. V dobách velkého věhlasu této řeky jsme se těšili na společné výpravy. Tam jsme společně zkoušeli a vyvíjeli metodu chytání na intermídu s mikronymfami od Jiřího Klímy, kterou mimo jiné následně můj tým veleúspěšně použil ve 2. lize na Úpě, kterou s výrazným náskokem vyhrál.
V nadjezích jsme s velkými úspěchy využívali při chytání na intermídu metodu „ hang“, kdy při klasickém stahování mušek jsme 
měli jen průměrné výsledky, ale s navázanými vzory pup a rozenců chrostíků to byl při této metodě opravdový muškařský grál. Novinky jsme připravovali a zkoušeli v průběhu celého roku, každý na „svých“ revírech. Mnoho telefonátů a korespondence, ale také našich pokusů vedlo například ke zhotovení francouzského návazce, spirálek, jigů na okouny či nových vzorů mušek. V čem byl přitom Milan jedinečný, bylo to, že si dokázal jako vyučený strojní zámečník prakticky poradit s čímkoli a každý nápad pak rychle převáděl do praxe za použití svých různých „udělátek a zlepšováčků“!!
K našim společným dovoleným se váže i můj mimorybářský zážitek s Milanem. V jeho rodině se již tradičně muži věnovali myslivosti a Milan byl do jisté doby malou výjimkou. Po letech závodění ho to do lesa táhlo skoro tak jako k vodě a zanedlouho složil myslivecké zkoušky a svůj čas dělil na tyto dva své koníčky. Jaké má mimořádné znalosti o přírodě, to nám dokázal při houbaření na Lipně, na které jsme vyrazili společně s manželkami. Milan se při své „procházce“ lesem jen opíral o hůl z větve, kterou své věrné manželce Marušce jen ukazoval, kde „rostou“ a nahlas sděloval, kolik jich tam na tom místě je!!! Pro nás to byl neuvěřitelný zážitek nejenom z toho pohledu, že se prakticky nezastavoval a přesto měl dokonalý přehled o lese a mimo jiné dokázal pojmenovat různé druhy hub minimálně třemi názvy, ale přitom nás stačil upozorňovat na stopy konkrétní zvěře, která před námi již dávno prošla!!! Příležitostný houbař by se hlavně snažil o to, aby domů přinesl co nejvíce jedlých hub, ale Milan tomu všemu včetně rybařiny dával pokaždé „nadstavbu“, která ve vás vždy zanechávala hlubokou stopu.
Pokud se Pavel Macháň snažil své mušky tzv. nabíjet a psychologicky na ně působit, tak Milan používal jiný způsob jak dát svým „svěřenkyním“ účinnost. Dobře si pamatuji, když vázal vzory svých mušek ze srsti, jak je dlouho česal a tvaroval. Po dovázání je pak ještě hladil, než je uložil do svých krabiček! Hrozně rád používal při vázání mušek tzv. „koupaliště“. Nebylo to nic jiného než-li nízká čirá sklenice s vodou, ve které „koupal“ své výtvory a odhadoval , jak se budou rybám líbit poměry zvolených odstínů srsti či spektra dubingu. Na první pohled by nikdo neřekl, že tento zavalitý chlapík s mohutnými pažemi dokáže vázat tak jemné až sametově něžné mušky! Jeho vzory měly v sobě cosi osobitého až charizmatického , něco, co vás neustále na nich přitahovalo a inspirovalo . Do svých vzorů vkládal své hluboké znalosti o hmyzu, až jste měli kolikrát pocit, že jeho mušky vás oslovují nejenom svým tvarem a provedením, ale i Milanovou duší!!! Nejraději vázal hned po ránu, kdy byl po spravedlivém spánku plný nových nápadů a nemohl se dočkat, až je promění ve skutečnost.
Neznám ze svého okolí nikoho, kdo by nechtěl jen po očku nahlédnout do jeho krabiček a ještě k tomu jako bonus získat některé z jeho vzorů! Milan si tento „ceremoniál“ snad i užíval a nikdy nebyl skoupý nebo lakomý a rád podaroval své kolegy. Pamatuji si, že jak jen to bylo možné, tak se o svačině u něho v dílně stavovali jeho kamarádi a rybářští kolegové na kávu. Tam všichni vypravovali své historky, předávali se zkušenosti a informace, kde kdo byl a jak chytal. Tam dával Milan „do placu“ své nápady a připravoval pro své kamarády novinky, které všichni s nadšením jen hltali!
Bylo by ještě mnoho věcí, které by jistě stálo za vzpomenutí a zveřejnění, ale v tomto případě již na to není dostatečný prostor a tak nechám vzpomenout mé další kolegy a jeho kamarády. Milan pro mne navždy zůstane nezapomenutelným „šampiónem“, kterého byla veliká čest a pocta v životě potkat a být mu „pár okamžiků“ nablízku!
Karel Křivanec – Milan se jako aktivní závodník zúčastnil mezi roky 1990 – 1998 devíti světových šampionátů v řadě a z toho byl třikrát čtvrtý, jednou šestý a jednou osmý. Opravdu skvělá série, notně prošpikovaná také neuvěřitelnou dávkou smůly. Kromě Walesu jsem byl na ostatních mistrovstvích přítomen jako vedoucí družstva, ale když se dnes dívám do výsledkové listiny z roku 1990 ve Walesu, tak je mi celkem jasné, že na tomto šampionátu by podle současných pravidel určitě stál na bedně. Jakou by nakonec měl medaili, to si netroufnu říci, protože neexistuje zápis z jednotlivých sektorů a kol, ale tehdejší vítěz Polák Szajnik měl na Brenigu nulu a pořadí jednotlivců se tenkrát dělalo podle celkového součtu bodů za úlovky a umístění v sektorech se nepočítalo.
O rok později na Novém Zélandu jsem už byl při tom a stál jsem u něj na řece Rangitaiki, kde odpoledne chytl Milan dva duháky. V dopoledním kole neměl mírový úlovek, protože zde byla míra 30 cm a měřilo se do vykrojení ocasní ploutve. Při břehovém závodě na jezeru Flexy zde dokázal vymámit na larvu vážky pěkného duháka a na přetěžkém kanále Véo jsem viděl na vlastní oči jak vytáhl duháka pod jakýmsi splávkem, kde do nekonečna honil ze břehu svého Bobeše a pak pokračoval už jen v sedě a najednou měl úlovek, protože se rybě ztratil ze zorného pole. A nakonec přišel v lodním závodě na jezeře Anyfénua o již zdolaného obrovského duháka, který by ho vynesl jistě na stříbrný stupínek. A to byla druhá bramborová medaile ve dvou letech po sobě.
V roce 1994 byl Milan na mistrovství světa v Norsku osmý a byl to první šampionát, kdy se počítala sektorová umístění a náš závodník měl na řece dvě jedničky a pětku a na obou jezerech byl, stejně jako ostatní našinci, dvacátý, tedy bez úlovku. V celkovém počtu bodů byl na tom o třetinu lépe než mistr světa Pascal Cognard, který zde poprvé zvítězil. Kdyby se chytalo podle starých pravidel, tak byl mistrem světa Milan.
Jeho poslední bramborová medaile na MS přišla při našem šampionátu v Českém Krumlově v roce 1996, kde ho od stříbra dělilo jen jedno umístění. A ještě na jedno Milanovo čtvrté místo rád vzpomínám. Bylo to v říjnu 1991, kdy jsme byli prvně na Flanders Cupu na jezeru Landensmeer u Gentu v Belgii. Byla tam tehdy celá grandslamová evropská jezerní špička v počtu 81 závodníků a Milan se Slávkem a Jardou Novákem byli v družstvech zcela nečekaně dokonce třetí.
Na Milanovi jsem obdivoval tu jeho schopnost přečíst vodu. Hlavně na řece četl z vody jako z otevřené knihy. Bohužel mi nikdy nedokázal vysvětlit jak to dělá. Můj dotaz ukončil jen rozhozením paží a výrokem: „To je přece jasný!“ Jemu to jasné bylo, ale mně ne. Proto jsem také při mistrovství republiky v roce 1999 na Otavě natočil jeho ranní koncert v Čepicích, po kterém se konečně stal mistrem republiky na řece, abych tak zachytil jeho umění v plné kráse. To video bylo svého času velice populární a nakonec se mi ta páska u někoho ztratila. Snad si to ten někdo také přečte a film mi vrátí, abych ho mohl nechat zpracovat na DVD pro časy budoucí, tak jako jsem ho zvěčnil v knize o české nymfě, která se dočkala i anglické, německé a francouzské verze.
Pavel Macháň – S Milanem jsem se poprvé potkal v období, kdy muškaření v mém okolí bylo v plenkách, ale jihočeské a hlavně však strakonické bylo již nepochybně na vysoké úrovni. Milan byl už velmi zkušený muškař a závodník. Záhy jsem poznal, že pověsti o jeho umění nelžou. V dobách kdy jsme spolu chytali, jako soupeři, na ligových soutěžích bylo vždy díky Milanovi, na stupních vítězů o jedno místo méně. Po uplynutí několika let se mi podařilo nakouknout do jeho muškařské kuchyně a dostalo 
se mi té cti chytat s ním na několika mezinárodních soutěžích v českém národním týmu. Mě osobně fascinovali jeho slavní bobši, zejména ti zelení. Sladění barev bylo absolutně dokonalé.
Sledovat Milana při závodech byl zážitek. I přes svou mohutnou postavu se ve vodě pohyboval s lehkostí a přehledem. Za své výsledky vděčí především svému dokonalému čtení vody a chování ryb.
Při vzpomínce na Milana mě nejvíc utkvěl v paměti jeho mimořádný vztah k rybám i ostatní přírodě. Měl radost z každé malé rybky a dovedl z pouhého krátkého pohledu popsat takové detaily na rybě, kterých si většina rybářů ani nevšimne. Jednou jsem při závodech na horní Vltavě, kdy ryby na nic nechtěly brát, přišel za Milanem pro radu, jaký odstín nymf mám použít. Jeho odpověď zněla: “Podívej se okolo sebe, tráva je zelená, lesy jsou zelené, hmyz tedy bude také zelený. Chytej na odstíny zelené.” A bylo to tak. Takto jednoduše Milan postupoval a jeho vynikající výsledky mu dávaly za pravdu. Svým muškařským uměním a kamarádským přístupem k rybářům zanechal nesmazatelnou stopu v historii českého i světového muškaření.
Honza Pecina – Potkal jsem Milana prvně na rybách v Čepicích mezi mosty před mým prvním Mistrovstvím republiky na Otavě. Byl to vynikající člověk a rybář, to se snad ani nedá popsat slovy. Chodili jsme spolu na ryby na Otavu a Volyňku. Jirko a ta jeho mokrá muška, to ti bylo něco! To jsem obdivoval nejvíc. Mám s ním jeden výborný zážitek z Austrálie, kde jsme spolu byli na Mistrovství světa v roce 1999. Trenér nás poslal na úsek řeky, kam se šlo daleko pěšky. Milan šel za mnou a najednou se ztratil! Dlouho jsem ho hledal a čekal na něj, kde je. Pak Milan přiběhl celý uřícený, že prý ho honil had černá mamba! Teda prý myslel, že to byla mamba. Byl hodně vyděšený, protože tak rychle jsem ho v životě utíkat neviděl. Jednou jsme spolu byli pod Žichovicemi na podzim na rybách, v místě, kde jsem věděl, že je hned u břehu jáma. Říkám mu, „Milane, tam nechoď!“ odpověděl: „ Vždyť vím ne, to tady znám jak svoje boty!“ Jen to dořekl, udělal krok a viděl jsem už jen kožený klobouk, který jsme si spolu přivezli stejný z Austrálie. Dostal jsem záchvat smíchu. On vylezl a jeli jsme bohužel domu, protože byla už dost zima.
Martin Vlk mladší – Chodil jsem u nás ve Strakonicích do klasického rybářského kroužku a jednou náš vedoucí nemohl. Pan Janus to za něj tenkrát vzal a po kroužku mi nabídl, jestli nechci chodit k němu také na muškařský. Souhlasil jsem a tak začala moje nová rybářská etapa. Vzpomínám na něj jako na báječného člověka – trenéra, který mě k muškaření přivedl. Byl to rybář, který mě neustále něčím překvapoval. Jeho chytání v sedě bylo neuvěřitelné, z jednoho místa dokázal nachytat spoustu ryb. I mouchy, co navázal, byly nezapomenutelné. Když nás učil vázat prvního blešivce, přinesl slupku od salámu. Myslel jsem si, že to nemyslí vážně, ale v jeho podání, ta moucha neměla chybu. Do mušek vkládal stále nové a nové nápady. Zdokonaloval a vymýšlel pružinkové signalizátory a „francouzské“ návazce. Když teď píšu o tom „francouzském“ návazci vzpomněl jsem si na jeden z mnoha zážitků s Milanem Janusem. Jeli jsme si zachytat do Sušice na Otavu. Odešel jsem výš a Milan si sedl na první kamennou zídku, kterou viděl. Vůbec mu nevadilo, že se tam koupe hodně lidí. Přistrojil prut a začal v klidu chytat, jako by ve vodě nebyla ani noha. Chvíli sem se jen tak díval a říkal si, že si dělá srandu. Jenže Milan druhým hodem chytl lipana, za chvíli dalšího, mezi tím nějakého pstruha a tak to šlo pořád dál. Koncert! Dopadlo to tak, že mi můj učitel dal pořádnou lekci. Jsem moc rád, že jsem při psaní těchto řádek mohl zavzpomínat na člověka, který měl pevně v rukou mé rybářské začátky. Doufám, že tu naši muškařskou partu sleduje i zhora, někdy odpustí nějakou tu botu a někdy si řekne, tak jsem ty kluky přeci jen něco naučil.
146