…Když mi Máca řekl, že jsem třetí, jednou z prvních myšlenek, která mi proběhla hlavou, byla, že je to docela průser, páč by po mně Igor s Lubošem mohli chtít napsat článek. 🙂 A tak se i stalo, ale pěkně od začátku…
Někdy začátkem minulého měsíce jsme se s Bobem nalodili do stříbrného VW od Monfišáků a vyrazili směr Strakonice, Koloděje nad Lužnicí a dále východní Asie 🙂 (Slovensko) – penzion U svatého Kryštofa, kde jsme měli sraz s druhou částí týmu. V jaké části Slovenska se toto místo nachází vám nepovím, ale protože jsme se následující den chystali závodit na řece Hron, tak to bylo nejspíš někde poblíž. 🙂 Večer jsme navštívili místní kolibu, kde nám kromě výborně hrající cimbálovky přichystal překvapení i místní kuchař v podobě na jemno nakrájených chilli papriček na vepřových žebrech, takže někteří tuto večeři nečekaně obrečeli. 🙂
Jak jsem již zmínil, sobotní ráno nás čekal závod na řece Hron kousek nad Bánskou Bystricí. Minulý ročník vyhrál náš Keník a podle toho, co mi vyprávěl, to vypadalo, že si skvěle zachytáme. Ale skutečnost byla trošku jiná… Loni se na jedničku chytalo dvacet až třicet ryb, letos to ale bylo pouze pět až deset. Ryb od minulého roku zkrátka velmi ubylo a hlavní příčinou tohoto problému byl nejspíš náš oblíbený ptáček kormorán.
Po příchodu na štont jsme s mým rozhodčím probírali, co tu vlastně žije a koukali do tůně, která byla na konci mého sektoru. Z našeho rozhovoru nás vyrušilo zalovení hlavatky, která si vyjela pro svou kořist až na úplnou mělčinu a zůstala tam chvíli stát. Odhadovali jsme jí tak na pětašedesát centimetrů. Skvělý zážitek! Je zajímavé, jak je tato řeka hlavatkou zarybněná. V každé tůni je minimálně jedna, to znamenalo, že pro samotný závod bylo lepší se těmto místům vyhnout. Slyšel jsem však, že se našli i tací, kteří hodně času věnovali strýmru a za dvouhodinové kolo ulovili i tři kusy od padesáti do šedesáti centimetrů! Odpolední kolo jsem šel na místo po tréňovi, který zde ulovil tři ryby. Na konci štontu byl ve vodě u břehu obrovský drn, nad kterým jsem po několika minutách chytil první rybku, duháka. Po hodině a padesáti minutách jsem měl zapsané tři ryby a téměř celý úsek už po druhé prošlý, tak jsem se rozhodl vrátit se na konec právě do místa, kde jsem vsítil první rybu. Věděl jsem, že už z toho žádný super výsledek nebude a tak jsem experimentoval s muškami. Na přívěs jsem dal žížalu a pod ní bažantí ocásek se čtyřkou tungstenem, jestli by se ještě nějaká rybka nenechala přemluvit. Do konce zbývalo asi pět minut. Zhruba na pátý hod jsem uvízl na dně. Byl jsem trošku naštvaný, protože jsem na tomto místě chtěl strávit zbytek závodu, ale nechtěl jsem trhat mušky a tak jsem je šel vyprostit. Udělal jsem dva kroky vpřed a znovu zkusil, zda mušky nevyndám. V tom jsem uviděl záblesk. Myslel jsem, že mám na přívěsu pěkného lipana a že těžkou koncovou muškou visím mezi kameny, ale najednou se „lipan“ rozjel proti proudu, zastavil se, otočil a neskutečným fofrem projel kolem mě tak patnáct metrů po proudu až na sousední štont. To už jsem však dávno věděl, že žížalu nesežral lipan, ale krásná hlavatka mezi sedmdesáti a pětasedmdesáti centimetry. Oproti té dopolední to nebyla žádná vyžle, ale nádherná, na takhle „malou“ hlavatku poměrně zmasilá ryba. Podařilo se mi jí doběhnout a navést do místa, kde bylo asi po kolena vody a jen mírný proud, takže jsem začínal doufat, že by to mohlo klapnout. Ryba se na chvíli zastavila, ujela několik centimetrů… a byl jsem čistý! Těžká koncová muška se chytla mezi kameny a bylo po souboji. Byl jsem z toho dlouho smutný, páč s hanáckou dvanáctkou se při troše štěstí dají zdolat i velmi slušné ryby a tuto rybu jsem už měl v místě, kde mé šance byly velmi vysoké, ale bohužel. Tento závod vyhrál český, spíše tedy moravský závodník 🙂 Vláďa Schwarz. Z našeho týmu se nejlépe umístil Roman Jörka na krásném pátém místě.
Následující den jsme se přesunuli do města Martin, kde nás čekal další závod na řece Turiec. Opět lipňová voda jak z knížky, ale celkový dojem z chytání tentokrát kazilo městské prostředí a nemalé množství do hněda zbarvených obyvatel. Co se rybí obsádky týká, lipan, lipan, lipan, sem tam pstruh, navíc se občas chytla ostroretka či parma, ty se ovšem nebodovaly. Na této řece už bylo hlavatek méně, za to prý větší. 🙂 Chytalo se o poznání víc ryb než na Hronu. Byly i místa, kde se chytalo přes dvacet ryb, ale já osobně o takových místech jen slyšel. 🙂 Tentokrát zaslouženě zvítězil náš Roman Heimlich a myslím, že jsme mu to asi všichni moooc přáli. Velkou pochvalu zaslouží také Dominik Švub, který zde obsadil skvělé druhé místo!
Večer po závodu jsme se přesunuli do Demänovské doliny, která se nachází asi tři kilometry nad Liptovským Mikulášem, kde jsme měli strávit přípravný týden. Bydleli jsme v chatě vedle křišťálového potůčku Demänovky, který byl mimochodem plný i opravdu velkých ryb. Nechyběl gril, terasa, dvě koupelny…zkrátka ideální kutloch pro rybáře. První den jsme vyrazili asi na nejkrásnější ze všech pěti závodních řek Belou. Žádné odpadky, paneláky, romští spoluobčané, tedy téměř žádní, ale o tom až později 🙂…prostě paráda. Nasoukali jsme se do goráčů, postavili pruty a hurá na ryby. Já s Mácou vyrazil dolů po proudu. Domluvili jsme se, kde Máca začne a já jsem šel ještě cca 200 metrů dále po proudu, až jsem uviděl oranžovou ceduli. Šel jsem k ní a zjistil, že je to začátek závodního úseku č. 1. Začal jsem asi deset metrů nad cedulí a první úlovky na sebe nenechali dlouho čekat. Po chvíli lovu jsem chytal v poměrně rychlém proudu, kde bylo nad kolena vody a ponořená větev. Deset hodů a stále nic. Už jsem chtěl jít, ale řekl jsem si, že to ještě jednou zkusím. Nához, záběr, zásek, výskok, po kterém jsem koukal jak péro z gauče, chvíli přetahovačka v silném proudu a pak už se mi v podběráku mrskal lipan, jakého bych tu fakt nečekal. Na takový „potok“ to byla opravdu trofejní ryba, která měřila čtyřicet sedm centimetrů! Bylo to úžasné rybářské odpoledne. Všichni si skvěle zachytali, jak na nymfu, tak na sucho. S hledáním mušek nebyl problém. Stejně jako na juniorském šampionátu v roce 2010 nám nejlépe baštili bažantí ocásky, oranžtágy a na sucho olivové jepice. 🙂
Druhý den tréninku jsme navštívili nejmenší Váh nad Liptovským Hrádkem v Kráľové Lehotě. Zde jsme si zachytali lipánky kolem pětadvaceti centimetrů. Zajímavé bylo to, že ryby byly natlačené do těch nejrychlejších proudků, jako kdyby bylo horké léto. Na táhlých hlubokých pláních jsme téměř nic neulovili. Tam ryby prostě nebyly.
O den později jsme chytali na prostředním Váhu nad Liptovským Mikulášem mezi MVE, které jsou zde vystavěny tři za sebou. Tenhle cca 4-5 km úsek rozděloval závodní sektor Váhu v Liptovském Mikuláši na dva zcela nevyrovnané závodní úseky, přičemž v závodě to byl jeden sektor. Tento tréninkový den jsem si opravdu užil. Krásně jsme si zachytali na sucho i nymfu. Velmi mě překvapilo, jak byli slovenští lipani silní a bojovní. Nechci si nějak stěžovat na „naše“ české lipany a možná to bude znít přehnaně, ale mít na prutě rybu přes třicet centimetrů bylo někdy opravdu ratata. Na této řece se také odehrál příběh s „vačicí“, který už asi všichni znáte a jestli ne, tak to určitě stojí za zhlédnutí. 🙂
Čtvrtý den nás čekal velký Váh v Ružomberoku. Na tuto řeku jsem se těšil nejvíc, protože chytání na velkých řekách mám velmi rád…Velká řeka, velké ryby. 🙂 Do vody jsme vlezli okolo železničního mostu pod Jamborákem. Nasadil jsem vyzkoušené velké ohřovské a vltavské mušky, ale nic se nedělo. Ryby chtěli opět menší vzory, takže na konec oranž/redtág a na přívěsy bažantí ocásky. Bylo jedno jakou měla muška hruď a hlavičku, důležité bylo tělíčko z bažanta a menší velikost háčků. Za dopoledne jsme měli všichni nachytáno kolem patnácti ryb od dvaceti do čtyřiceti centimetrů. Na odpolední chytání jsme se přesunuli dolů po proudu, poblíž fotbalovému stadionu. Někdo šel od mostu dolů, někdo nahoru, já zvolil tu druhou variantu. Řeka zde vytváří krásné, asi stopadesát metrů dlouhé místo s hlubší rýhou u pravého břehu. Nejprve jsem toto místo prochytal ze břehu s nymfou. Chytil jsem asi sedm duháků, z nichž byla většina čerstvě vysazených. Mezi nimi jsem však ulovil i starou rybu, které do půl metru moc nechybělo a dostat jí z vody byl opět krásný zážitek. Několik dvacetimetrových výpadů, výskoky téměř na druhé straně řeky, prostě paráda! Asi po půl hodině nymfování se začali rojit jepice a ryby začali poměrně slušně sbírat. Vyměnil jsem naviják s francouzem za suchou šňůru a chytil několik ryb, i když nějakou přemluvit nebyla žádná legrace. Musel jsem zeslabit až 0,10mm. S lipany nebyl problém, ale pokud jsem napíchnul většího duháka, tak to většinou končilo navazováním nové jepice. Protože od rána pršelo a byla docela kosa, tak už jsme ve vodě zbyli jen tři. Tréňa, Roman Heimlich a já. Ostatní už čekali někde v bufáči nebo v autě a doufali, že už se na to taky konečně vybodnem. Složil jsem prut a vydal se k autu. Kluci si mysleli, že už také končím, ale já si byl pouze vyměnit nymfový prut za strýmrový 🙂. Na místě, kde jsem předtím chytil duháky, jsem přidal další tři, ale to už na mě z mostu mával Fojta, ať už prý jdu. Z vody se mi ani trochu nechtělo, a to hlavně protože jsem ještě nestihl prochytat to nejlepší místo. Rychle jsem tedy popošel a ještě několikrát nahodil. Podařilo se mi chytit ještě jednu rybu, ale tentokrát to nebyl duhák, nýbrž moje první hlavatka v životě, která měřila nějakých pětapadesát centimetrů… Další velmi úspěšný den. 🙂
Zbývaly nám poslední tři tréninkové dny a protože už nebylo moc co vymýšlet, rozhodli jsme se jít chytat tam, kde se nám to nejvíc líbilo. Takže jeden den prostřední Váh, další den velký Váh, kde tentokrát ulovil hlavatku tréňa (na nymfu) a poslední den Belá. Na Belé jsme si tentokrát prohodili místa. Máca, Roman Heimlich a já jsme jeli na horní část tréninkového úseku a Fojt se svojí asijskou partičkou 🙂 jeli chytat do míst, kde jsme byli první den my. Bob zůstal na chatě a dovazoval mušky. Vyrazil jsem s Mácou proti proudu. Prvních několik set metrů nebylo až na pár míst příliš zajímavých. Byl to rychlý hrčák, ve kterém jsme jen zřídka kdy ulovili rybu, ale výše proti proudu jsme si to vynahradili. Řeka se zde zpomalila a opět vytvářela velké množství krásných míst plných ryb. Nějak jsme se s Mácou zapomněli a zpáteční cesta k autu nám trvala hodinu a čtvrt, takže jsme to měli s pěknou procházkou. U auta už na nás čekal Roman se svým novým zážitkem. Čekal jsem všechno, ale to, co z něj vypadlo, opravdu ne! Příběh s Guru Járou je sice velká paráda, ale sem se asi nehodí, tak ti z vás, kteří ještě neví, o co jde, se budou muset zeptat Romana osobně. 🙂
Málem bych zapomněl na trénink na Popradu nad závodním úsekem v Kežmarku. Který den jsme se na Poprad vypravili už nevím, ale protože to byl jediný vzdálenější sektor (cca 70 km), museli jsme vyjet o něco dříve než obvykle. Po příjezdu k řece jsme nechali auto u místního autoservisu, kde nám parkování domluvil Michal Krebs. Myslím, že nechat auto jinde než tady, tak domů jdeme asi pěšky… Co se chytání na této řece týká, bylo to hrůzostrašný! Vlezl jsem do vody a aniž bych udělal krok chytil jsem tu asi dvacet ryb! Vesměs lipanů, pstruhů zde bylo velmi málo. Celé čtyři hodiny tréninku jsem tedy strávil na úseku nějakých třiceti metrů a chodil stále do kola, sám po sobě. Když jsem šel úsek po čtvrté s nymfou, ryby konečně přestali kuličky i bobše žrát. Ačkoli téměř nic nesbíralo, rychle jsem to předělal na sucho a chytil dalších dvacet, možná pětadvacet ryb… Zkrátka rybí polívka a totální masakr. 🙂 Zde na této řece jsme strávili pouze tréninkové dopoledne, protože jsme se rozhodli odjet dříve a raději vázat potřebné mušky. Nemělo smysl dál celý den kudlat stovky a stovky nenažraných lipanů. Tohle opravdu stačilo. 🙂
Přípravný týden se již nachýlil ke konci a nás už čekal jen úklid chaty a přesun do Liptovského Mikuláše na hotel Jánošík. Večer jsme absolvovali deštěm zkrácené zahájení a protože pršelo už několikátý den, měli jsme trochu obavy, co to udělá s vodou. V televizi dokonce hlásili , že na většině území hrozí druhé povodňové stupně. Tak jsme celý následující den věnovali vázání růžových blešivců, žížal, oranžtágů a podobných vzorů do kalné vody. Já navíc ještě lepením goráčů 🙂. Večer ještě poslední kontrola náčiní a ráno už nám to začínalo na ostro.
Mě první kolo čekal velký Váh pod Bešeňovou, úsek číslo 11, což bylo kolem mostu v Ivachnové na hranici chyť a pusť a chyť a sežer. Náhodou to bylo jedno z míst, kde jsme se byli podívat cestou z jednoho z tréninků. Nad mostem jsme viděli opravdu krásné ryby. Několik pstruhů kolem čtyřiceti centimetrů, metrovou hlavatku, prostě samé čudly 🙂. Na tyto ryby jsem se ale bohužel během závodu soustředit nemohl, a tak jsem šel do pláně pod most. Ryby už od rána sbíraly, takže jsem začal se suchou. Asi po hodině jsem měl kolem dvaceti ryb a s tréňou jsme se domluvili, že to půjdu zkusit odspodu proti proudu, na mušku splávek. Tato volba se ukázala jako správná a po další hodině a půl jsem měl zapsáno kolem čtyřiceti úlovků. Tím ovšem prostor na chytání na mušku splávek skončil, a tak jsem se vrátil k suché mušce. Mušku, na kterou jsem chytal první hodinu však ryby ignorovaly. Chvíli mi trvalo, než jsem našel tu správnou, ale nakonec jsem ještě nějaké ryby přidal a skončil na pětačtyřiceti kusech, což byla pěkná jednička a skvělý začátek závodu.
Odpoledne jsem šel na prostřední Váh v Liptovském Mikuláši. Na tomto sektoru se chytalo od dvaceti do padesáti ryb, takže mě celkem překvapila informace, že zde na tomto úseku závodník ráno přede mnou nic neulovil. Sice to byl Holanďan, ale… Asi po půl hodině jsem měl zapsané tři nebo čtyři ryby a nevypadalo to, že by se mělo něco změnit k lepšímu. Na úseku mi sbíralo několik ryb, ale přemluvit nějakou rybu k záběru bylo více než nesnadné. Protože se na Popradu druhé kolo nechytalo, byl se za mnou podívat i Máca a okomentoval to slovy: „Kdybych to neviděl, tak tomu neuvěřím!“ Protočil jsem několikrát všechny své oblíbené lipanové vzory, ale nebylo to moc platné. Skončil jsem myslím na dvaadvaceti rybách, z nichž jsem chytil na sucho sotva polovinu. Maličko mě uklidnila informace, že se stejným problémem na sucho se potýkali i ostatní závodníci. Ryby byly prostě velmi vybíravé a několikrát jsem dokonce viděl, jak lipan „odhlavičkoval“ i živou jepici! U autobusu jsem už věděl o pěti lidech, kteří měli více ryb než já, takže jsem si myslel, že z toho bude nejlíp desítka nebo tak něco. O to více mě večer překvapila informace, že mi těch dvaadvacet ryb stačilo na milou 🙂 šestku v sektoru. Naštěstí to bylo mé jediné opravdu špatné místo za celý šampionát.
Druhý závodní den mě ráno čekal malý Váh, a to úsek číslo sedmnáct, který končil soutokem s Belou. Po hodině tohoto kola jsem měl ulovených patnáct ryb, ale horší bylo, že dalších osm mi spadlo. Místní lipánci brali mušky velmi opatrně a tak (když to bylo možné) jsem zaseknutou rybu podešel a nechal jí, až téměř sama sjede do podběráku a tím se určitě vyhnul ztrátě dalších ryb. Tři hodiny utekly jako voda a já měl v boďácích zapsáno třicet šest kousků. Doufal jsem, že by to nemuselo být špatné, ale u autobusu jsem opět zesmutněl. Dva závodníci měli po třiceti devíti kusech, což mě mrzelo, protože pouhé čtyři ryby z celkově desíti spadlých by stačily na jedničku a bál jsem se, že by nám tyto dvě umístění v celkovém výsledku mohli chybět. Naštěstí tomu tak nakonec nebylo. 🙂
Čtvrté kolo, řeka Belá. Měl jsem místo, kde se dle informací od rozhodčích ryby chytaly, ale téměř všechny z jednoho místa, a to na prvních patnácti metrech štontu. Zbytek byl velmi rychlý proud a sem tam nějaká ta „kapsička“ u břehu. Stál jsem na konci sektoru, pruty jsem už měl navázané a rozhodčí hlásil do začátku ještě celou hodinu času! A protože po několika dnech vylezlo konečně sluníčko, sundal jsem si vestu a lehl si mezi kameny na břehu. Samozřejmě jsem usnul a vzbudil se osm minut před začátkem kola, koukal jsem jak vyvoraná myš a vůbec jsem netušil, co se vlastně děje 🙂. To už však rozhodčí hlásil, že můžu začít, takže jsem se z tohoto stavu velmi rychle probral. Všiml jsem si, že u druhého břehu ústí rozdvojení. Rozhodčí říkal, že tam přede mnou ještě nikdo nechytal, tak jsem se tam šel podívat rovnou. Byla tam tůňka, kde voda téměř úplně stála, takže jsem se schoval do trávy a na dálku nahodil právě do této tůňky. Překvapením bylo, že jsem tu chytil dva potočáky a sivena, takže příjemný začátek kola. Rozhodčí nechápal, odkud mu takové pěkné ryby nosím 🙂. Toto kolo jsem chytil třicet tři kousků, z toho ve vrchní části, která první kola dávala desítky ryb jen devět nebo deset. Radost mi udělalo to, že mi za celé kolo nespadla ani jedna ryba. Na háčcích H130 a H400 seděly ryby jako přikované! A ještě větší radost mi večer udělala zpráva, že z toho byla další jednička v sektoru.
Poslední tři hodiny závodu jsem strávil na řece Poprad. Už jsme samozřejmě věděli, že lepší jsou horní úseky, tak mě potěšilo, že mě v autobuse četli jako prvního a čekal na mě tedy závodní úsek č.1. Přede mnou z tohoto místa odnesl Slovák jedničku s asi 65 rybami… Můj rozhodčí Ivan si toto místo také pochvaloval a věděl proč! Po hodině a půl jsem myslím měl už přes čtyřicet ryb, takže místo bylo opravdu dobré. Prostředek štontu mě trochu zklamal. Byly zde skalnaté lavice a hluboké jámy. Za čtyřicet minut jsem tu ulovil asi jen deset ryb. Po závodě mi místní říkali, že tu je stodvaceticentimetrová hlavatka, takže se pak nebylo čemu divit. Horní část úseku ovšem byla opět krásná, takže úlovky začaly znovu rychle přibývat. Poslední čtvrthodinku jsem si zpestřil přivazováním nového francouze, protože ten původní zůstal po jednom z mých záseků někde na dně. Ale stihl jsem to dochytat na 75 ryb, což byla poslední krásná jednička a tentokrát se dalo říct, že opravdu o parník 🙂.
Tímto pátým kolem jsme se konečně dotáhli na vedoucí Španěly a myslím, že jsme je dokonce asi o deset umístění řízli. Naše skupina měla šesté kolo volno, takže mě už čekal pouze odpočinek na hotelu a čekání na to, jestli se nám podaří nepatrný náskok udržet. Když se kluci vraceli jeden po druhém ze závodních sektorů, stále jsme přepočítávali výsledky, ale bylo to jak na houpačce. Podle kusých informací to už bohužel vypadalo, že to asi neklapne… Hlavně Roman Heimlich viděl svůj výsledek v sektoru v porovnání se Španělem až moc černě… Byla to asi první chvíle závodu, kdy jsem byl opravdu nervózní 🙂. Za několik nekonečných minut neustálého přešlapování na chodbě, přišel Máca se zprávou, že jsme první o pět umístění! K tomu jsem se ještě dozvěděl, že Terezka vyhrála Rožmberský pohár a že i já budu mít po dvou bramborách z juniorských světových šampionátů konečně placku v jednotlivcích, a to bronzovou! Takže samé úžasné zprávy. Pak už nás čekala jen menší oslava vítězství na místní diskotéce 🙂 a následují den závěrečný ceremoniál v Liptovském Hrádku…
Na závěr bych chtěl klukům poděkovat za skvělých čtrnáct dní. Mácovi s Fojtem za to, jak se o nás pěkně starali a také za to, že s námi měli tu trpělivost:). Hluboká poklona patří také celému španělskému týmu, který nám, když nás tedy zrovna nepřichytával, neskutečně šlapal na paty! Samozřejmě bych také chtěl poděkovat všem lidem, kteří mají zásluhu na tom, že se závodnímu muškaření vůbec věnuji. Těchto lidí je, jak by řekl Matěj Svašek, „opravdu banda“. Nebudu tedy jmenovat, páč jak se tak znám, určitě bych na někoho zapomněl a to by mě mrzelo. Díky!
… A to je asi tak všechno. 🙂
Přeji vám úspěšný závěr letošní sezony.
Datel
Já a vačice
Schránky
Nohatka
Lipeň
Máca
34