Déšť stále zesiloval, nedokážu odhadnout jak daleko jsme byli od místa, kde jsme slezli k řece. Ale bylo vidět, že voda jde stále nahoru a pomalu se mírně i zabarvuje. Chytali jsme do té doby asi tak 4,5hodiny, byli jsme v absolutním rybářském transu a nebi, když oba naši kamarádi zaveleli, že je to již opravdu nebezpečné. Že musíme co nerychleji zpátky, a to po břehu, protože jestli by ta voda opravdu přišla, tak ani nestihneme vylézt. Přiznám se, že jsem i trochu dostal strach, když to chlapi podali tak, jak to podali. No nic, doslova po čtyřech a pomocí všech možných větví a klacků jsme se postupně vydrápali na břeh a otevřela se před námi úžasná buš plná obrovských přesliček, kapradin, keřů a popadaných stromů… Směr byl jasný, pomalu jsme začali postupovat dolů po proudu řeky zpátky k místu, kde jsme k ní dorazili. Tím, jak je to tam neprostupné jsme různě kličkovali, vzdalovali se od řeky a zase se k ní přibližovali, až se mi zdálo, že to trvá věčnost. Už jsem si byl skoro jist, že místo, kde jsme došli k řece už jsme museli přejít. Byla tam navíc docela i tma a viděl jsem na našich zélanďácích, že si teda vůbec nejsou jistí… Opravdu to nebylo moc příjemné, i když celý tenhle den byl asi celkově ten nejsilnější zážitek vůbec. Pak už jsem se rozhodl vzít to na sebe a řekl jsem, že teď budu guida dělat já… Už to vypadalo, že se budeme muset znovu prodrat do řeky a zkontrolovat, kde se nacházíme, jestli poznáme místa, kde jsme chytali nebo už jsme moc dole. Když se nám pak podařilo v jednom zabláceném místě najít lidské stopy, bylo jasné, že nemohly být nikoho jiného než naše. A tak jsme se postupně zorientovali, až jsme pomaloučku našli tu stezku, po které jsme přišli. Abychom se pak ještě vyhrabali z celého toho kaňonu řeky a dostali se zpátky nahoru do farmy, museli jsme (aspoň já) vynaložit poslední zbytky sil. A stále jsem navíc láteřil, že se Des pokusil zabít manažera české muškařské reprezentace na NZ při rybaření… Když jsem po nekonečné (nevím snad) 1,5 hodině strávené někde v buši podlezl drátěný ohradník farmy a věděl jsem, že auta už máme na dosah, krásných několik set metrů, lehl jsem si, promočený potem, deštěm a nevím ještě čím a chtěl umřít vysílením… Moje nový SIMMSy G3 to zvládly, ale dostaly 
neskutečnou čočku… Tady jsem pak pochopil to, proč je novozélandský silver fern pro místní obyvatele tak důležitý (novozélandská národní kapradina, který má NZ ve znaku, mimo jiné snítka silver fernu je i symbolem ragbyových All Blacks). Silver fern je kapradí, které je zespoda doslova stříbrné a když na to člověk posvítí, tak se to chová jako zářivka. Prý to mnoha lidem v buši zachránilo život, hlavně při jejich hledání. Dá se to použít i jako ukazatel cesty, kdy lovci, kteří chodí hluboko do buše si pokládají jednotlivé lístky silver fernu obráceně na zem a pak při posvícení jim to ukazuje cestu zpátky. Měli jsme to udělat taky…
Kromě velikých pstruhů tam ale žijí taky úhoři… Obrovští sladkovodní říční úhoři. Ty jsme na těchto horských řekách potkávali pravidelně. Žijí v křišťálových řekách NZ, plavou se vytírat kamsi do některého z moří, bohužel mi nikdo neřekl, do kterého přesně. Možná to asi ani neví sami Zélanďané. Rozhodně to není tam, jako ti naši, tedy do Sargasového… To by asi měli dost daleko J Na NZ jsou chráněni, na jídlo jsou prý vynikající. Nejlepší jsou prý asi stejně jako u nás uzení a jediní, kdo je mohou bez problémů lovit a konzumovat jsou domorodí Maoři… Dělají je taky jejich tradičním způsobem, vaří nebo pečou je v rozpálené zemi, stejně jako upravují i mnoho jiných druhů masa, brambor a zeleniny. Johaness mi říkal, že dokonce existuje prokazatelný záznam o rekordu uloveného úhoře nějakých 80kg!!! To muselo mít minimálně 3m a snad i víc!!!
Pravda je ta, že jeden z takových nezapomenutelných zážitků se nám zde taky přihodil… Byla to fakt síla. Stál jsem u břehu za Johanesem a natáčel na foťák, jak zdolává jednoho pětašedesátníka potočáka. Když ho zdolal a pustil, začal na mě najednou hulákat „eel, eel…!!!“ a ukazoval mi do vody pod nohy. Když jsem uviděl u mých bot tu minimálně 1,5 metru dlouhou a neskutečně tlustou obludu, polilo mě horko a chtělo se mi křičet strachy J Byl jsem absolutně zkoprnělý a oněmělý úžasem zároveň. Ta hadice si proplavávala po kamenitém dně mezi mýma nohama. Šílené… Zélanďáci z toho měli prču… Des povídá: „Chytneme ho?“ Já na to: „Si děláš prču, jak to chceš udělat?“…
Vyndal ze zad vesty sendvič a utrhl kousek šunky. Napíchl to na mouchu, mezitím si úhoř zaparkoval pod obrovským balvanem a koukal na nás, jak okolo něj stojíme. Spustil mu před čumák tu šunčičku a trvalo to tak 5 vteřin. Bez zaváhání to vyšluk… Zásek, úhoř pod balvan, krátká přetahovaná, až to pod tím šutrem o něco uříz… Ani 0,18mm FC Hanák to nedal Tak jsem začal nadávat, že je to škoda, že mohla bejt sranda, … Des říká: „Neboj, dáme mu to znova “ Já koukal jak blázen. To už jsme okolo balvanu stáli všichni čtyři a koukali na to v přímém přenosu, jak do akvárka. Asi po minutě úhoř znova vykouknul, Des s připravenou šunčičkou na druhé zbylé mouše, mu to znovu pustil před čumák. Celé se to během sekund opakovalo, s tím rozdílem, že ho Des nekompromisně vyrval zpod kamene a začala zdolávačka na volné vodě… To už jsem natáčel a mám to celé zdokumentované i s podebráním… Neskutečná prča a zážitek!!! Hadice se kroutila v proudu na 14kovém jigovém hanáku a Johaness se ho jal podebírat s takovým „šidítkem“ (malým podběrákem)… Když pochopil, že do toho ho asi nenavleče, tak si po mých intervencích půjčil náš závodní Marryat a tam se mu ho podařilo nabrat… J Byl tam zkroucen tak na čtyřikrát a všichni jsme ho odhadovali tak na 7-8kg! Hrůza hrůz
Podobné „setkání třetího druhu“ se pak v dalších dnech opakovalo. Akorát už jsme je nechtěli chytat. Stalo se mi, že zdolávám duháčka tak pětapade, Jája natáčí a najednou mi ho chce zas taková 1,2m tkanička sežrat… Jája přestane točit mě a točí hada… Pak dojde baterka a je vymalováno. Musím s podebraným duháčkem úplně z vody, protože ten bláznivej úhoř by mi za ním vlez snad až do podběráku
Takových zážitků a o tom, co se nám tam za ty tři neděle všechno přihodilo, bych mohl napsat knihu. Byl to prostě mazec. Náročnej, nejednoduchej, ale úžasnej. Nenachytali jsme denně desítky ryb, jako ty roky předtím. Šlo by to, ale fakt jsme to tak nechtěli, hledali jsme Ryby s velkým R… Bylo jich nemálo, každý den nějaká přes 60cm někdy těch horských pětašedesátek i víc. Neskutečně bojovné a silné říční ryby.
Přece jen se pochlubím jednou opravdovou velkou rybou, která byla označena „Rybou“ i místními rybáři, kteří se pohybují v poněkud jiných rozměrech a číslech…
Jeden víkend po tom silném dešti se většina řek v horách, na které jsme jezdili zvedla a zakalila tak, že byla tak na 2-3 dny nechytatelná. Řešili jsme to nočním a „brzoranním“
chytáním v deltách menších říček, ústících do Taupa, které nebyly těmito silnými dešti zasaženy. Každé vyústění řeky do jezera je podobné… Dlouhatánský pouze písečný výtok do jezera, někde uprostřed mělkých pláží, které jsou po obvodu prakticky celého jezera. Výtok je většinou velmi mělký, klidně 100m od břehu stále po kolena a pak to najednou udělá hranu, která jde velmi strmě do modré hlubiny. Na ty mělčiny do ústí říček každou noc vyjíždějí velcí potočáci krmit se místním „smeltem“ (malinké rybičky podobné slunkám). Peťa Taufer nám vysvětlil, co a jak, kde máme stát před hranou, kam házet,… Tady už jsme používali pruty aftma 7-8 a tahali napodobeniny malých rybiček… Já jsem chytal převážně a výhradně na úplně obyčejného nezatíženého černého zonkra na 10 streamrovým hanáku. Jája zas byl úspěšný na podobného zonkříka, ale v olivové barvě. Zase si myslím, že na mušce až tak nezáleželo, ale záleželo na tom být ve správný čas na správném místě… A rozhodně byl důležitý způsob a hloubka vedení mušek… Jednoznačně nejlepší byly plovoucí šňůry, z mnoha důvodů. I když jsem zkoušel i rychlé, pomalé intermídy, hoverku, i Di3 potápku, na to vše jsem neměl záběr. Přitom by si člověk řekl, že na tom písku ten malý lehký zonkřík musí krásně plavat sloupcem nebo kopírovat dno… Ne, chtělo to chytat těsně pod hladinou, úplně v blance, kde se ty rybičky pohybovali a pro pstruhy to bylo asi nejpřirozenější sousto…
Tak si takhle v 5.hod. ráno házíme do toho „moře“ , já koukal na hvězdy, pozoroval jižní kříž. Občas padající hvězda, tak jsem si samozřejmě vždycky něco přál…, občas šplouchanec před námi po zalovení těžké ryby… Jája dal mlíčáka potočáka nějakých 65cm, ale hubeného… Já pak taky podobnou rybu… Okolo půl šesté před rozedněním takový nenápadný záběr, ztěžknutí šňůry někde ve tmě… Tak to tak zdolávám, žádný extra boj v tom jezeře na 8 Z-AXISu. Říkám si, určitě potočák, duhák by víc lítal vodou, tak to pomalu začnu přitahovat k sobě a svítím čelovkou do vody, abych viděl, co to tam vlastně visí. Když jsem uviděl to tělo, tak jsem nechápal. Rozklepaný jsem pomalu začal couvat pláží ke břehu. Říkám Peťovi, že je nějakej větší… On mě následoval a když už jsem ho měl vedle sebe a svítili jsme na něj oba dva, tak i Petr uznal, že to je fakt ta Ryba… Potok už byl dost unavenej a hodně vláčnej, tak jsem měl jenom strach, aby se mi z bezprotihrotového hanáku nějak nevyvlík… Obava zbytečná, držel dobře… Ani jsem ho nepodebíral, nemělo by to smysl, pomalu jsem ho vyvalil po písečné pláži na břeh. Fakt veliká ryba i na místní poměry. Chvíli jsem zauvažoval, ten by byl na zeď, ale jak, co tady s ním… Tak jsme s Peťou usoudili, že to je ta správná ryba na filety a sushi z potočáka. Rychlé zabití „iki jimi“ (podle Peti japonský způsob zabití – bez omráčení, propíchnutí hlavy – mozku a proříznutí žaberních oblouků 
pro vykrvení, tím, že srdce stále bije, vytlačí většinu krve ze svaloviny a je tom prý mnohem lepší pro následnou kvalitu a úpravu rybího masa). Cítil jsem se trochu jako vrah. Ale oni to tam tak neberou, oni prostě ryby jí… No nic, už jsem si šel jen tak párkrát hodit a všechno to vstřebávat. Byla to jikernačka potočáka, poctivě zvážena a změřena až doma. I když měl Peťa na místě u jezera trochu větší oči a mluvil o 12-14 librách (což je asi 6-7kg), já jsem mu věřil, protože jsem nikdy v životě takovou rybu neviděl a už asi ani neuvidím, tak jsem si vůbec netroufal odhadovat, jak je velká… Když jsme s ní přijeli na barák, Monča se vzbudila a hned na mě při snídani poznala, že se „něco“ stalo. Vzal jsem jí ven a ukázal tu rybu. Nechápala… Vypadala, že je snad stejně šťastná jako já… Když jsem jí řekl, že bude sushi, tak na mě hned vyhrkla, jestli jsem normální a jestli jsem se nezbláznil. Okamžitě prohlásila, že půjde na zeď a basta. Říkám, že to není jednoduchý, domů to nedostanu a tady na NZ je to dost drahý… Prý jsme už v životě přišli o víc. Jsem jí doopravdy vděčný, i když mě to hned po chycení té krasavice taky napadlo. Přesto jsem tu myšlenku hned zaplašil, že se snad nemůžu manželky ani zeptat. Asi tu mojí polovičku po těch 20letech manželství pořád ještě neznám. Moc mě potěšila. Ryba zůstala na Novém Zélandu, Peťa mi pomohl prostřednictvím kluků v muškařském krámě v Turangi rybu poslat vyhlášenému preparátorovi panu Bruci Abrahamovi. Poslali jsme šek a ryba mi po menších ale nakonec úspěšných peripetiích s vyclením dorazila v květnu až domů do baráku. No a kolik teda ta potůčmení mamina měla. Na délku to zas až taková obluda nebyla. Oni délku v anglosaských zemích ale nikdy moc neřeší. Řeší stavbu a kondici ryby. A tahle byla i na jejich poměry vynikající až neskutečná. Při 73cm 5,5kg živé váhy…
Jak jsem napsal, těch dalších mnoho dní, strávených na Novém Zélandu přineslo celou řadu dalších nádherných zážitků. I tak je ale už toto moje vyznání moc dlouhé. Třeba něco taky vyplodí Jája. Určitě taky nezůstal zkrátka. Chytil si v deltě Tongarira na suchou cikádu nádherného mlíčáka potočáka, kterého mu, po Jájíkovo mongolské zkušenosti s obrovským tajmenem, Peťa stáhnul z kůže, nasolili ho a Jája ho dovezl do Čech, kde mu ho vypreparoval pan Vrátný z Třeboně stejně jako toho jeho tajmena z Mongolska. S tím, že potočáka z Nového Zélandu ještě nedělal a že je to pro něj velká výzva. 
Jak jsem uvedl v titulku, snad budu mít tu šanci tam zase odletět a zopakovat tu nádhernou a skvělou rybařinu či spíš lov… Udělám pro to všechno. Určitě musím moc a moc poděkovat Marušce a Petrovi Tauferovým našim přátelům, kteří nám moc a moc pomohli a doufám, že jsme je tam ty 3 týdny moc neobtěžovali. Neskutečně se o nás taky staral můj kamarád Johaness Krill s přítelkyní a já jsem přesvědčený, že i pro něj bylo desetidenní rybaření s námi nejen příjemné, ale i přínosné.
Byla to zase nádhera… Díky všem.
32