Slova „full irish“ mě provázela už od Brna, když jsme se s mým kamarádem Igorem Slavíkem setkali u něj doma, abychom odjeli na letiště v Praze, odkud jsme pak dále odcestovali do Irska. Tento nápad na rybářskou dovolenou jsme zplodili už na jaře a tak v půlce léta jsme koupili lísky a odletěli.
Oba už jsme v Irsku jednou byli, já roku 2007 a Igor 2009 na mistrovství Evropy. Po několika pozvánkách od kamaráda Aidana Hodginse jsme tedy přijeli k němu domů, kde nám byl skvělým hostitelem. Jak už bývá zvykem, nebudu popisovat jen sled událostí, ale pojmu tento článek spíše poučně, ne však zcela.
Když jsem poprvé do Irska přiletěl,neměl jsem ani tušení jak se tam chytá, ale spoléhal jsem na známou pravdu, že ryby jsou všude stejné. Proto vybaven nejrůznějšími vzory lurek, jsem pln očekávání navštívil tuto krásnou zemi. Ovšem skutečnost byla zcela jiná a dnes musím přiznat, že nebýt Aidana, tehdy bych si o rybu těžko škrábnul. Pamatuju si, jak jsem řekl, že se těším až si pořádně ,,zalurkuju“ a že tam uvidí jak se to dělá. Dnes už dobře vím, že to všechno bylo úplně špatně a jejich metoda lovu je asi ta nejefektivnější. Proč by ne, vždyť tam žijí celý život a já tam byl prvně, oni ví nejlíp proč tak loví. Tvrdá skutečnost, že všechno dělám špatně mě přinutila začít se učit.
Při naší druhé návštěvě už jsme oba věděli do čeho jdeme a o to víc se těšili. Protože irští kamarádi k nám byli velmi laskaví, jediná možnost jak jim vrátit jejich čas s námi byla škola nymfy. Proto jsme chytali taky na dvou řekách. První z nich celkem známá Clare river je menší říčka velikosti Svratky, ne však jejího typu. Břehy jsou několik metrů nad hladinou a dolů vede kolmá stěna. Proto jde dobře vidět co se ve vodě děje, avšak nevýhoda je, že ryba hned ví, že tam jsme. Navíc charakter toku připomíná spíš jelcovou pomalou táhlinu s občasným proudem. Pro české nymfování nejhorší co může být. Vyhlédli jsme si ale pár proudků, kde Igor chytil hezkého pstruha okolo 45cm. Druhá říčka byla ještě menší, ale plná hezkých ryb, nicméně jejich řeky mě nijak neoslovily. Proto jsme se s Igorem netrpělivě těšili, až zazní zvuk motoru a my vyrazíme na vodu.
Konečně se dostávám k nejzajímavější části a to způsobu lovu na irských jezerech. Jednoduše řečeno chytá se jen dvěma způsoby. Mokro a sucho. Obě jsou velmi účinné a stejně tak vzrušující. Zásada při suchém lovu je mít dobře plovoucí mušku, protože frekvence hodů je velmi vysoká a kdybych musel při každém hodu vysušovat prutem, asi bych měl za hodinu tenisový loket. Opravdu mistrovské počínání jsem viděl na lodi s Basilem Shieldsem na jezeru Lough Corrib. Ten zvolil prut aftma 5, návazec délky něco kolem 5 metrů a 4 suché mušky, čímž prakticky přehradil vodu. 
Pak velmi intenzivně švihal s muškami na hladinu a nechával je tam jen pár sekund. S jistotou můžu říct, že každou druhou rybu seknul až na podruhé. Bylo zajímavé, že v pravidelných intervalech vyšvihoval mušky z vody a vějířovitě prochytával prostor před lodí. Házel asi 10 metrů před loď a když ryba nestihla vzít mušku na poprvé, vždycky na druhý hod poctivě vzala. Je to celkem agresivní a hodně aktivní chytání, ale při dodržení pár taktických věcí, velmi účinné, obzvlášť v menších vlnách.
Když ale trochu zafouká, na jezeru dlouhém několik desítek kilometrů vzniknou opravdu velké vlny, na které jsme si brzy zvykli. Musím přiznat, že ze začátku jsem byl dost nervózní, když jsme jeli velkými vlnami, já hleděl na každou vlnu a monitoroval příď a Aidan v klidu u motoru sklopenou hlavu a navazoval si v plné rychlosti prut. Nedalo se, zvykl jsem si a pak už jsme skákali po vlnách Lough Masku jako by nic. Možná proto mají jejich lodě štítky ,,wavehopper“. Na tomhle jezeru jsme si asi nejlíp zachytali již zmiňovanou mokrou metodou. Opět jsme zvolili návazec délky asi 5 metrů a 4 mušky, tentokrát morké. Nejvíc jejich vzorů je vázáno typem palmer a taky nechybí typické křídlo z kačera a jiných vymožeností. Tento způsob lovu je zase trochu rozdílný. Myslím však, že taktika plácnutí mušek na hladinu je v obou případech stejná, což jsme si ověřili při lovu. Ryby pak agresivněji útočí a taky je to lépe vyprovokuje k záběru. Je třeba si uvědomit, že se chytá bez padáku, takže v plné rychlosti lodi a to při zdejším větru (až na vyjímky) je rychlost značná. Vypozoroval jsem, že nejvíce záběrů přicházelo hned po dopadu mušky na hladinu a jejím následném rychlém zatažení do vlny takovou rychlostí, aby se za nimi objevily bublinky vzduchu. Záběry pak byly nejen cítit, ale i vidět, protože ryby rozstříkly vodu kolem.
Druhá nejúčinnější fáze pak byla fáze zvaná ,,hang“ (viset). Je to zastavení mušek u lodi a jejich přidržení u hladiny nebo lépe na hladině. Dobré je třeba i změnit jejich směr, tedy rozjet je do boku kolem lodi. Všechny ostatní fáze tažení pak byly takřka zbytečné, ba i nežádoucí, protože jsme nestíhali důkladně prochytat vějíř vody před lodí. Proto bylo ideální rozvrhnout si délku hodu tak, abych po háhozu asi pětkrát dlouze zatáhnul za šňůru a mohl ,,hangovat“. Abych to upřesnil, hang se nedělá přímo u lodi, ale tím, že vítr fouká do zad, při zdvižení prutu napne konec sňůry s návazcem dostatečně před lodí a tak ryba ani neví že se loď blíží. Jakékoliv delší tažení ztrácí na účinnosti, mušku jsou stopené a záběrů je podstatně méně. Ideální vzdálenost mohla být tak 12 metrů ke koncové mušce, ale je to individuální. Tuto vzdálenost jsem házel na jeden rozhoz.
Místní borci chytají ještě metodou zvanou ,,vátá šňůra“, kde mají nějakou tenkou lehkou šňůru nebo silný vlasec, dlouhý prut postavený kolmo a na konci krátký návazec s muškou, která vlaje asi 7 metrů před lodí a pohybuje se s ní a na hladině různě poskakuje. Tím jsou ušetřeni jakéhokoliv házení, ale je to celkem nuda.
Zmíním se taky o závodu, který se shodou okolností konal v době, kdy jsme tam byli, takže nás naši kamarádi zapsali. K našemu údivu se účastnilo 70 lodí (dvojic), což se však na takovém jezeru jako je Lough Mask definitivně ztratí. Závod trval 8 hodin i s přejezdy a počítal se každý pstruh delší 33cm ve výkroji. Loď může přivést nejvíc 8 pstruhů. Bohužel v den konání panovalo netypické irské počasí a tak jsem skončil v trenýrkách napůl spálený a s vypálenými brýlemi na obličeji. K tomu všemu téměř celý závod bylo absolutní bezvětří, což se stává zřídka, ale stává. Já byl na lodi s Aidanem a Igor s Martinem Feerickem. My jsme zvolili chytání nad potopenými skalami a suchou metodou, protože bez vln je lov na mokro úplně zbytečný. Zkoušel jsem i streamer na popud velkých pstruhů, které jsme viděli občas zalovit v dálce, ale bez vln se k nim nebylo jako dostat. Toto počasí vyhledávají lovci způsobem trolling, kde se za lodí táhají různé woblery. Tehdy je velká šance na úlovek opravdu velkého pstruha, ovšem to bylo na závodě zakázáno. 
Asi hodinu do konce se začal zvedat mírný větřík a Aidan hned ulovil jednoho pstruha 32,5cm. Po puštění už jsem tušil, že začne foukat a tak jsem rychle převázal na mokro. Vítr se skutečně rozfoukal a přišly první vlny. Asi po 10 minutách jsem zahlédnul těsně u lodi závar, tak jsem položil mušky pod špičku lodi a když jsem nahlédnul přes bok, viděl jsem, jak krásný kousek zakousnul moji mušku. Po zdolání z toho byl slušný pstruh těsně pod 50cm. Do konce už jsme nic nechytili, takže trochu zklamaní odjíždíme. I když víme, že to nebude špatné, prostě jsme si nezachytali jako před dvěma dny, kdy by jsme měli odchytáno tak za dvě hodinky. Po příjezdu vidíme, že i Igor ulovil jednoho kouska, tak máme radost i z toho mála. Já měl dlouhého a štíhlého sporťáka a Igor kratšího obtloustlého veterána. Pořadí se vyhodnocuje podle váhy a k našemu údivu zjišťujeme, že lodí s úlovkem je jen 10! Já s Aidanem obsazujeme první oceněné 8.místo a Igor s Martinem jsou na 6.místě. Hezky strávený den jsme zalili Guinnesem a spokojeni odjeli zase do Loughrea.
Už dnes se zase těším, až znovu navštívím tuto krásnou zemi, kde křišťálově čistá voda vypadá z lodě jako černá, a z té černé tmy se pak na hladině objeví krásný divoký pstruh obecný. Kdo má alespoň malou možnost okusit toto kouzlo, ať neváhá a jede!!!
62