Autorka: Tereza Rutová
Od našeho návratu z Norska uplynulo několik dní, které jsem potřebovala k tomu, abych si v hlavě srovnala všechny myšlenky, dojmy a zážitky a dokázala tak sepsat tu naši zlatou cestu. Historicky první mistrovství světa žen se konalo od 4. do 10. července 2022, avšak pro náš tým začaly přípravy mnohem dříve. Hned poté, co byl na jarní schůzi odboru LRU muška schválen náš start, začala soustavná a pečlivá příprava na tento červencový týden. Důležitým milníkem bylo spuštění našeho profilu na sociálních sítích, kdy jsme hned od začátku cítili velkou podporu všech našich příznivců, především pak i v momentu, kdy jsme spustili sbírku na platformě Donio, i díky které jsme mohli absolvovat velice kvalitní tréninkový týden těsně před samotným závodem.
Půl rok příprav utekl jako voda a my se vydali v sobotu 24. června na dlouhou cestu směr norský Koppang ve fungl novém Fordu Turneo Custom, který jsme si zapůjčili díky mé úžasné sestře Šárce ve společnosti Ford Kačmáček K+K Autoservis Czech s.r.o. A abychom za tréninkový týden před šampionátem utratili, co možná nejméně peněz, vezli jsme si s sebou, kromě našeho rybářského vybavení a materiálů a potřeb na vázání mušek, dostatečné množství jídla. Tímto děkujeme moc Aldovi Diváckému za velké množství dobrot z jejich rodinného řeznictví v Říčanech u Brna a také děkuji panu Petru Durdíkovi, který nás obdaroval výborným a čerstvým ovocem a zeleninou. Sešli jsme se tedy u mých prarodičů v Hrusicích, kde jsme si zpočátku mysleli, že nebude v našich silách se do i tak prostorného auta vejít, ale povedlo se. Vyrazili jsme se složení: trenér Jaromír Šram (Jája), Štěpánka Šimůnková Marková, Eliška Marková, Markéta Procházková a já. Katka Švagrová byla toho času pracovně na Islandu a připojit se k týmu mohla až v úterý 5. 7., tedy pouhý den před samotným závodem. Cesta nám utekla velmi rychle, za volantem jsme se postupně prostřídali téměř všichni členové posádky. Nálada byla perfektní navíc s velkým přispěním výběru kvalitní hudby v podání našeho trenéra. Na letišti v Oslu k nám přisedl Ondřej Pekárek, který v Norsku deset let žil. Díky němu jsme neměli nejmenší problém s nákupem povolenek a výběrem tréninkových úseků a zároveň jsme měli možnost dozvědět se spoustu zajímavých informací o žití v této skandinávské zemi.
Příjezd do chaty v kempu Rondane Friluftssenter Rondetunet jsme si zpestřili přejezdem národního parku Rondane. Pokud byl někdo v tu chvíli „spací“, i hned se probral, protože toto místo opravdu stojí za samostatný výlet (snad příště). Naše chata se nacházela kousek pod výtokem řeky Atny (jedna ze závodních řek) z jezera. Byla sice dál od centra dění ve městě Koppang, ale všichni jsme mohli trávit společný čas ve velkém obývacím prostoru, kde nebyl problém najednou vázat, svačit, připravovat nové ujímané návazce, vařit, ba dokonce i zpívat a tančit. Po příjezdu a rozkoukání se došlo na pár kalíšků výborné slivovice od paní Markové, protože šťastný konec cesty je třeba vždy malinko oslavit.
Náš tréninkový plán byl takový, že v prvních dnech navštívíme nejprve menší řeky Atna a Nordre Rena. Největší řeku Glomma si necháme na později a lodě na jezero Sølensjøen jsme měli zamluvené na čtvrtý tréninkový den, tedy čtvrtek. V době odjezdu jsme poctivě sledovali průtoky ve všech řekách a doufali v jejich postupné vyklesání, bohužel příroda měla s námi jiné úmysly, ale o tom později. První den jsme tedy vyrazili trénovat na řeku Atna. V této řece převládaly úlovky pstruha potočního o velikostech 18-25 cm. Tak že jsme museli počítat i s množstvím podměrečných ryb, neboť míra na všech sektorech v závodu byla 20 cm. Místy se dal chytit i lipan, ale jejich počty zde nejsou tak vysoké jako na ostatních řekách. Je to řeka proudná a široká asi jako Vltava pod Vyšším Brodem s tím, že vody nám zde teklo v závodě asi 25 m3/s.
Druhý trénink jsme strávili na řece Nordre Rena těsně nad závodním úsekem. Podařilo se nám pochytat krásné lipany na nymfu a mouchu – splávek, avšak zásadní v tento den byl opravdu velmi intenzivní déšť. Tuto řeku postupně kalily bahnité přítoky, ale déšť především zvedl průtoky i všech ostatních řek, a zvláště řeky Glomma, která je hlavní tepnou celého povodí. Ze 100 m3/s vystoupala na 600 m3/s! a bylo vyhlášeno nebezpečí na této řece chytat (v závodě pak teklo v rozmezí 260-340 m3/s). Stejně tak řeka Atna se rozlila až do okolních lesů, a i ta naštěstí do závodu vyklesala. Tím pádem jsme i další tréninkový den strávili na řece Nordre Rena ale ještě výše proti proudu. Zde byla řeka čistá a chytatelná. Potrénovali jsme zde především chytaní na mouchu-splávek s plovoucí šňůrou. Tato řeka mě doslova učarovala. V tento den již svítilo slunce, a to celý zážitek z chytání jen umocnilo. Cestou „domů“ jsme se zastavili v kempu za našimi muži, kteří se připravovali na jejich závod v rámci mistrovství Evropy. Bylo fajn zkonzultovat doposavad nabité zkušenosti.
Ve čtvrtek, tedy čtvrtý tréninkový den byl na pořadu dne trénink na jezeře Sølensjøen. Toto jezero se nachází v nadmořské výšce kolem 750 m. n. m., přičemž zbytek závodních sektorů bylo asi o 500 výškových metrů níže. Jezero je to velmi rozmanité, s množstvím ostrůvků a zátok, s mělčími i velmi hlubokými partiemi. Přivítala nás zde velmi milá majitelka půjčovny lodí, paní Hilde, která zde během závodů připravila perfektní zázemí pro všechny závodnice, kdy se navíc k obědu podával burger z masa ze síhů nebo losa. Během celodenního tréninku jsme si jednak ozkoušeli mušky, které by nám mohly v závodě fungovat, a především jsme pak měli možnost projet alespoň část 14 km dlouhého jezera a vytipovat si v závodní části místa, kam se budeme snažit v závodě dostat.
V pátek jsme opět vyrazili na řeku Nordre Rena, tentokrát jsme ale zvolili úsek těsně pod závodním sektorem, neboť závodní část řeky byla naprosto odlišná než její horní partie. Zde byla řeka jak hluboký kanál, obklopený všudypřítomnými větvemi a se vstupem do řeky jen na některých místech. Ačkoliv jsme měli z tohoto sektoru asi největší obavy, nakonec jsme nenalezli ve výsledcích nikoho z ostatních závodnic, kdo by nás zde porazil. Prostě „Renča“ byla naše.
Na této řece jsme pochytali opravdu krásně rostlé lipany, kdy míra 45 cm byla dosti běžná, stejně tak se holkám podařilo chytit i velké pstruhy, kdy největšího chytla Katka v závodě a měl rovných 54 cm. Po tomto tréninku jsme se rozhodli, že následující většinu dne se pověnujeme dovázání úspěšně ozkoušených druhů mušek. K tomu se jako brunch podávaly palačinky s místními skvělými marmeládami a odpoledne jsme na chvíli vyrazili na řeku Atna kousek od domu, kde jsem si v tomto týdnu poprvé i zachytala na sucho sbírající pstruhy. Jinak jsme převážně chytali na dvě nymfy (teda dost často se nám na konci houpala šenylková žížala a na přívěsu jsme točili různé varianty bažantích ocásků) s francouzským návazcem nebo na mušku-splávek na odhoz s plovoucí šňůrou.
Poslední tréninkový den jsme poprvé zavítali na řeku Glomma, která se postupně vyčistila, a hlavně i výrazně vyklesala. I tak jsme ale zvolili pro trénink lokalitu vzdálenou cca 150 km proti proudu. Chytání zde bylo opět nádherné, tento den si speciálně užila Štěpánka, která chytla asi 30 ryb k tomu doposavad jednoho z jejích největších ulovených pstruhů v životě, toho největšího si však nechala až na závod.
Tím pro nás skončil trénink a blížilo se zahájení samotného MS. Musím říct, že celý tým makal opravdu neskutečně svědomitě, nic jsme si netajili, se vším jsme si pomáhali a nezaregistrovala jsem osobně žádný, byť jen šedý mráček. Jája nám byl velkou oporou i co se přípravy materiálu týká, tak že nám všem velmi ochotně a s pečlivostí jeho vlastní vyráběl nové návazce apod. Byla samozřejmě škoda, že Katka s námi nemohla z pracovních důvodů trénink absolvovat, ale byli jsme ve spojení a dle konečných výsledků byla i tato varianta evidentně dostatečně funkční.
V pondělí nás čekalo už jenom opětovné balení všech věcí (naštěstí zásoby jídla a pití se výrazně ztenčily), úklid chaty a přesun do centra šampionátu, města Koppang. Zde v městském komunitním centru proběhla registrace a první potkávání se s ostatními týmy. Doposavad jsme se totiž s nikým moc často nepotkali a během tréninku ve vodě jsme nepotkali vůbec nikoho z dalších účastníků. Poté nás čekal další 20 minutový přesun na oficiální hotel s názvem Øiseth, kde byla ubytována většina týmů pro mistrovství světa. Tento hotel se nachází na začátku jezera Storsjøen (závodní sektor pro ME). Účastnící mistrovství Evropy byli naopak ubytovaní přímo ve městě Koppang. Před samotným slavnostním průvodem městem a zahajovacím banketem jsem se s trenérem zúčastnila první kapitánské porady, kdy jsme se dozvěděli vše důležité z pravidel a také že francouzský ženský tým je bohužel pozitivní nákazou COVID-19. Byla tím jejich účast v ohrožení, ale snahou samotného týmu, a především i snahou organizátorů bylo, aby se mohly do závodu zúčastnit, protože to je to, co nás do Norska přivedlo. Naštěstí byly všechny závodnice do následujícího dne fit a mohly se aktivně zapojit do dění šampionátu.
Volný den před závodem byl plný dovazování mušek, přípravy návazců, balení tašek a batohů na závod a dolaďování detailů. Protože jak všichni víme, jsou nuance, které dost často závod rozhodují a není radno nic podcenit. V odpoledních hodinách se k nám konečně přidala i Katka a my se jí pokusili sdělit vše doposavad zjištěné a v tréninku ověřené.
Na druhé poradě kapitánů došlo také na rozlosování závodnic do skupin. Na sektoru I řeka Atna začínala Katka, na sektoru II horní Glomma Eliška, na sektoru III dolní Glomma já, na sektoru IV Nordre Rena Štěpánka a na sektoru V jezeru Sølensjøen Markéta. V dalších kolech jsme se vždy posunuly o jeden sektor dále.
Každé ráno před odjezdem autobusů nesmělo chybět týmové objetí a pokřik, to je prostě nutnost, co dělá tým týmem! Poslední zamávaní a už se rozjíždíme každá jiným směrem. V mé skupině byla z domácího norského týmu Pia Clarholm závodnice, která skončila na loňském mistrovství světa kategorie masters v České republice na skvělém devátém místě. A dále z na medaili aspirujícího Finska závodnice Maija Koistinen, se kterou jsme se nakonec v závodě několikrát přetahovaly o vítězství v sektoru, a nakonec skončila jako druhá nejlepší Finka na šestém místě.
V prvním kole jsem tedy zahajovala závod na sektoru III dolní Glomma a konkrétně místě 7. Byl to krásný úsek řeky, kde se mi především na hraně tišiny a proudu podařilo chytit 20 ryb, převážně lipanů. Povedlo se mi ale ulovit i pstruha přes 40 cm. Vzhledem k tomu, že jsem se převážně pohybovala v této klidnější vodě, byla jsem schopna dobře zabrodit i do hlubší vody, kde se ryby vyskytovaly. Byla z toho dvojka sektoru, neboť mě již zmiňovaná finská závodnice se stejným počtem ryb přechytala na jejich souhrnnou délku (CIPS body). Po každém kole jsme se snažili si v týmovém chatu co nejdříve předat informace. A ty po prvním kole nebyly vůbec špatné, všechny jsme zahájily závod velmi slušně, a především jsem měla radost, že Markét chytla na jezeře šest ryb. Teď trochu prásknu, že Markét si byla v tréninku malinko nejistá, ale jak začne závod, je to lvice, která by pro dobrý výsledek duši vypustila.
Po obědové pauze jsem se vydala na řeku Nordre Rena. Na rozdíl od slunečného počasí dopoledne nám to odpolední kolo celé propršelo s menší či větší intenzitou. Na tomto sektoru nás po 1,5 hodině chytání čekala rotace na jiné místo a zde následovala po 30 minutové pauze další 1,5 hodina lovu. Dopoledne tu Štěpánka ulovila sedm ryb a celý sektor vyhrála. Navíc si zlepšila osobní rekord, kdy ulovila nejprve pstruha 49,6 cm a následně lipana 48 cm. Začínala jsem místě číslo 4, kdy jsem šla postupně proti vodě a odchytávala lipany na takovou vzdálenost, kam a jak bylo možné hodit, tato řeka byla opravdu hodně zarostlá, kdy samotný přístup rozhodčího k vodě nebyl vůbec jednoduchý, v mnohých místech přímo nemožný. Celý sektor byl v mírné zatáčce, a tak byla hlubší voda na většina úseků u nástupního břehu, kdy místy šlo zabrodit třeba i jen 1-1,5 m od břehu. Každopádně ale ryby spolupracovaly a já rotovala se sedmi ulovenými rybami. Přešla jsem na místo 9, které bylo ještě hlubší než místo předchozí. Ve spodní části místa jsem ale viděla u druhé strany sebrat dva lipany. Neváhala jsem, zabrodila co to šlo a s prutem Hanák Superb 596 jsem na mušku – splávek s plovoucí šňůrou oba lipany chytla, i když si nevybrali jinak i zde velmi úspěšnou rockerku ale žížalu na konci. Na tomto místě jsem musela i některá místa vynechat, protože se do vody nedalo dostat. Přidala jsem ještě další dva lipany a skončila na celkových jedenácti, kdy se mi podařilo vyhrát sektor. Zprávy od ostatních členek týmu byly opět výborné, a tak jsme se po prvním dni ujali bezpečně vedení v soutěži.
Následující den nás čekalo jen jedno kolo a odpoledne bylo volné. Já jsem vyrazila na jezero. Měla jsem i v tomhle štěstí, kdy naše skupina byla jediná, která v průběhu závodu vezla najednou buď jen věci na řeku anebo na jezero. Po příjezdu bylo vyhlášeno rozlosování do lodí a já „vyfasovala“ Maiju, tedy finskou závodnici, která mi hned sdělila, že si přála být v lodi zrovna se mnou. Začínala jsem v roli kapitána tzn. že první 1,5 hodiny závodu si určuji, na které lavičce chci sedět, kam pojedeme a jak bude natočená loď. Vyrazila jsem do míst, které byly předchozí den úspěšné. K naší úlevě se nám oběma v lodi podařilo ulovit prvního lipana hned v prvním minutách závodu. Čas na lodi, kde některé přejezdy na jiná místa zaberou klidně i 10-15 minut, utíká velmi rychle. Jako další místo jsem vybrala úplný začátek velké zátoky, kde se mi hned podařilo v mělčí, klidné vodě ulovit dva velké lipany, kdy větší z nich měl 48,1 cm. Bohužel jednoho asi podobně velikého jsem při záseku utrhla. Všechny tři ryby jsem chytla na bibio a černou lurku na pomalé intermídě, a i když jsem nechytla ryb více i toto kolo jsem si velmi užila. Kolegyně v lodi nakonec chytla celkem čtyři ryby. Všechny ryby jsme chytly za první polovinu závodu, pak byla kapitánka Finka, nevybírala úplně dobrá místa, vzhledem k tomu, že začal foukat opravdu silný vítr. Cesta zpět po konci závodu přes otevřenou plochu jezera a velké vlny byla pro nás všechny velkým zážitkem. V tomto kole nás trochu nečekaně přechytala závodnice z Nizozemska s pěti rybami. V tomto kole jsem zapsala umístění tři. Nic to neměnilo na tom, že holky z týmu opět skvěle zachytaly.
Po volném čtvrtečním odpoledni, kdy jsme dočerpali všichni trochu sil tu byl rozhodující den a dvě další kola před námi. Nejprve mě čekala řeka Atna, kde působil na břehu od prvního kola náš bezvadný trenér Jája. Původně tam začínal, aby byl první kolo s Katkou a pomohl jí se „rozkoukat“, ale nakonec zde zůstal i do dalších kol, což zpětně hodnotíme jako skvělý tah. I když jsme si s trenérem řekli, že můj úsek je nádherný byla jsem z počátku tohoto kola opravdu velmi nervózní, bylo třeba tu dobře zachytat. V předchozím dni na tomto sektoru ale jiném místě podala Štěpánka heroický výkon, kdy mi jen při vyprávění o tom, jak brodila na hranici svých možností, běhal mráz po zádech. Bohužel si zde Štěpánka vybrala z nás největší díl smůly a mírovou rybu zde nezapsala. Proto mi věříte, že když se mi podařilo asi třetím hodem po začátku kola vsítit prvního mírového pstruha, byla jsem hned o něco klidnější. Nakonec se mi postupným procházením místa proti proudu podařilo ulovit jedenáct ryb. O dvě měřitelné ryby jsem vlastními chybami přišla, bála jsem se, že mě budou s konečném součtu velmi mrzet, ale naštěstí jsem v tomto kole zapsala další umístění jedna v sektoru. Do tohoto kola jsem si připravila pouze dva pruty, nymfovací prut a druhý nymfovací jako rezervu. Byla to zkrátka nejúčinnější a nejrychlejší metoda, ostatně jako skoro vždy. Na ostatních sektorech na řekách se holkám taky zadařilo, ale bohužel Eliška na jezera vsítila jednu rybu, a to bylo v porovnání s ostatními málo. Finský tým na nás tedy před posledním kolem ztrácel přibližně patnáct umístění.
V posledním kolem mě čekal sektor II horní Glomma. Sektor, kde se doposud chytlo asi nejméně ryb. Na mém místě číslo 5 tu v předchozích kolech nikdo mírovou rybu nechytil. Moje Garmin hodinky mi psaly úroveň stresu 95, tzn. „měli byste si co nejdříve odpočinout“. 😀 Ale úkol zněl jasně, chytit aspoň jednu měřitelnou rybu. Hned v prvních minutách jsem chytla dva malé, tedy nepočitatelné pstruhy. Nevadí, nějaký větší určitě přijde. V těchto místech teče Glomma tak nějak rovnoměrně, bez výrazných změn. Změny vytvářejí především občasné balvany, které jsou méně či více dostupné. Na mém místě bylo podobných balvanů vícero, ale v jednom místě, kam jsem došla asi v polovině závodního kola se mi na hranici rychlého proudu a pomalejší vody z pod jednoho z balvanů podařilo zaseknout prvního měřitelného pstruha. Hned po záseku vylétl nad vody, po chvíli znovu, srdce mi v tu chvíli začalo neuvěřitelně bušit. Říkala jsem si, že hlavně nesmím udělat chybu, hezky jsem si pod rybu došla, navedla ho nad sebe a šup už byl v podběráku. V tu chvíli jsem musela tu euforii ze sebe vypustit a několikrát si zakřičela tak nahlas, že mě prý bylo slyšet o několik set metrů dál. 😀 Teď už jsem věděla, že mohu být klidnější. Na stejném místě se mi během zbytku času podařilo ulovit další dva pstruhy a jeden mi bohužel z háčku spadl. V předchozím kole tu se dvěma rybami brala Štěpánka dvojku v sektoru, tím pádem jsem věřila, že se třemi to horší být nemůže a začala jsem pomalu doufat i v umístění na stupni vítězek mezi jednotlivkyněmi. Byl tu konec závodu a začala chvíle matematiky.
Pro nás bylo nejdůležitější týmové zlato. Začala chodit jedna zpráva lepší než druhá, do toho jsme konzultovaly s kolegyní z Finska, která chytla jednoho pstruha 48 cm, jak si týmově stojíme. A i když jsme celkem dlouho nevěděli, jak zachytala Markét na Nordre Rena, už jsme začínali tušit, že by to českým barvám mělo vyjít. Eliška z asi druhého nejhoršího místa na řece Atna vybojovala čtvrtou jedničku v sektoru na řekách. Štěpánka, jak my teď říkáme, „vyčistila“ svůj úsek na sektoru III spodní Glomma, kde chytla dvacet tři ryb, to bylo nejvíc ryb, co se podařilo v průběhu všech závodu za jedno kolo chytit, Markét potvrdila naši nepřemožitelnost na Nordre Rena a se sedmi úlovky přidala pátou naši jedničku v tomto sektoru a Katka na jezeře se čtyřmi rybami brala druhé umístění. A abych nezapomněla doplnit, já jsem v tomto kole brala dvojku v sektoru. Totálně nás deklasovala domácí závodnice Pia Clarholm, která ulovila neuvěřitelných sedmnáct ryb. Třetí v tomto sektoru skončila Australanka Casey Pfeiffer, kdy trenérem australského týmu je nám všem dobře známý, fenomenální Martin Drož. O týmovém zlatě již před vyhlášením výsledků nebylo pochyb. Všechny jsme v posledním kole přechytaly „svou“ Finku ve skupině, a to nám stačilo.
Protože týmové zlato bylo jasné, oslavy mohly propuknout hned po dojezdech autobusů na hotel. Oslav se s námi samozřejmě účastnil český mužský tým chytající v rámci ME, a i skvělý fanclub pod vedením Zdendy Marka, který s námi trávil čas již ode dne před vypuknutím závodů. Tímto jim také musím poděkovat za bezva atmosféru a podporu nejen Štěpánky a Elišky ale celého týmu. Před půlnocí už vyšlo vše černé na bílém a euforie oslav se ještě prohloubila, když jsme zjistili, že bereme první čtyři místa a dvanácté místo v jednotlivcích. Všichni, co se léta „motáme“ kolem závodního muškaření víme, že vyhrát individuální medaili na světovém nebo evropském šampionátu je především zásluhou skvěle fungujícího týmu, a to se u nás potvrdilo na 1000 %. Dále je pak nutné mít v tu danou chvíli i notnou dávku štěstí, to si tentokrát vybralo z nějakého důvodu mě. Po bujaré oslavě nás čekalo chladné a propršené vyhlášení výsledků. A i když nám na poprvé popletli státní hymnu, nesebralo nám to úsměv ze rtu. Závěrečný banket už byl jen klasickou třešničkou na dortu, kdy ze všech opadl stres a únava a naplno propukla další velkolepá oslava plná smíchu, zpěvu a tance.
Nyní je na místě poděkování. Samozřejmě nejdřív musím poděkovat mé rodině za celoživotní podporu. Děkuji všem přátelům a mému bezvadnému kolektivu na Povodí Vltavy. V průběhu mé rybářské kariéry jsem měla možnost se učit od skvělých muškařů, tak že děkuji celé rodině Svašků, Ivanu Vančurovi, Milanu Čubíkovi, Jájovi Šramovi a Davidu Chlumskému, bez vás bych tohohle výsledku nikdy nedocílila. Děkuji odboru LRU muška při Radě ČRS, že nám uvolnil finance na zaplacení startovného, Jihočeskému a Západočeskému územnímu svazu, Moravskému rybářskému svazu a mé domácí místní organizaci Praha 10 – Vinohrady za další finanční podporu. Děkuji vám všem našim fanouškům nejen za slova podpory a následně i gratulace, ale především i za finanční podporu skrze platformu Donio. Děkuji také firmě Hanák Competition za materiální sponzoring. Celý závod jsem odchytala s pruty této značky, konkrétně Hanák Superb 3100, 4110, 596 a Streamer 2v1 696 a vlasci Hanák fluocarbon 0,123 a 0,145 mm. Ještě jednou děkuji společnosti Ford Kačmáček za zapůjčení bezkonkurenčního vozu Ford Turneo Custom, Aldovi Diváckému za mastné výrobky z jeho řeznictví a panu Petru Durdíkovi za ovoce a zeleninu. Velkým pomocníkem nám také byly nové, široké tubusy na pruty vyšité s národními symboly a jménem od Petra Hučka a firmy Vella Náchod s.r.o. A protože jsme ženy a chtěly jsme vypadat vkusně i mimo vodu, tak si moc vážím a děkuji české oděvní firmě Bushman, která nás vybavila krásnými a příjemnými kousky oblečení, navíc i s výšivkami se jménem a naším logem, za jehož designem stojí Jakub Šimůnek.
Obrovský dík patří celému týmu, od začátku jsme fungovali tak, jak správný tým fungovat má. Zároveň jsme si snažili užít každý moment s humorem, a když se náhodou nezadařilo, podpořili jsme se o to víc. Děkuji Elišce za perfektně vybavenou lékárnu, skvělou slivovičku, a především za to, že se postarala o celou administrativu spojenou s platformou Donio. Eliška byla mým tajným tipem na vítězku mezi jednotlivkyněmi, protože v tréninku byla takřka bezkonkurenční a potvrdila to i v závodě, kdy zapsala vítězství na všech říčních sektorech, bohužel jezero ji zradilo.
Děkuji Markét za krásně malované kameny, které jsme vám pak na Donio nabídli. A i když bylo pro ni těžké opustit na takovou dobu její milovanou Aničku, v závodě si opět poradila na jedničku a nenechala soupeřkám rozhodně nic zadarmo.
Děkuji Katce, že pro nás vyjednala spolupráci s firmou Bushman. Katky diář je opravdu nabitý k prasknutí, a tak si moc vážím toho, že do toho s námi šla a mezi prací na Islandu si tu skulinku našla. Je obdivuhodné, jak se s norskými řekami a jezerem rychle sžila a podala excelentní výkon, kdy se nebála se nejednou namočit až po krk. Vlastně snad akorát na tom jezeře zůstala v suchu :-D.
Děkuji strašně moc Štěpánce za to, jak s přehledem, elegancí a humorem přidávala příspěvky na naše profily na sociálních sítích! Sice jsme sem tam všichni radili, co bychom tam mohli přidat za fotku a co napsat, ale většinou si poradila bez nás a dělala to skvěle. Bohužel si vytáhla toho Černého Petra v závodě na řece Atna, ale já vím, že tam nezůstalo místo, kde by nenahodila a rozhodně tam nechala úplně všechno.
Děkuji Jájovi, asi úplně za vše. Je to skvělý trenér, diplomat, psycholog, komik, tak trochu i kouzelník. 😀 S ním byl ten šampionát i příprava na něj tak nějak vlastně jednoduchá. A i když vím, že chvílemi byl stejně nervózní jako my, nedal to najevo a s humorem a klidem jeho vlastním nás vždy uklidnil. Děkuji mu i za to, že upřednostnil být naším trenérem, místo aby se přihlásil o účast na MS masters v Itálii, které se chytá v druhé polovině července.
Také děkuji za znovu setkání s přáteli z ostatních zemí a nově navázaná přátelství. Bylo krásné vidět tolik muškařek z různých koutů světa na jednom místě. Všechny byly úžasné, přátelské a úsměvy rozdávající. Pevně věřím, že na tuto historickou událost v závodním muškaření naváže dlouhá šňůra následujících světových šampionátu v kategorii žen. Příští rok by měla štafetu přebrat Kanada, tak snad tam opět ani zástupkyně České republiky nebudou chybět. Na závěr bych chtěla oslovit tuzemské muškařky, které se doposud závodění nevěnují, aby neváhaly a rozšířily naši základnu, která bohužel není v posledních letech nijak široká, ale za to je postavena na kvalitních a pevných základech.
19