Kamčatka 2019

Publikoval , Igor Slavík

Když mně volal Fanda, co bych tak řekl výletu na Kamčatku, tak mně to připadlo absolutně neskutečný.

Jakože neuskutečnitelný, jako za hranicí představ. Ale ono to vyšlo. A vyšlo to to skvěle, vlastně skoro na 100 %. Nějaký to procento bych tomu ubral, protože nevyšlo počasí na vrtulníkový výlet do Údolí gejzírů. Jinak vše nad očekávání. Parta si sedla. S Fandou jsem byl na mnoha výletech, třeba až na Zélandu, u něj jsem si byl jistý, že vše bude bez problémů. Podobné je to s Míšou Adamčíkem a Šindym. Zbyňka znám taky a jak řekl Cesi – „Zbyňa se bude celou dobu smát“. A tak bylo. Zbyňa se celou dobu smál. Takže neznámou byli pouze Jarda a Víťa. Jarda byl v pohodě, je to člověk se sloní pamětí a často se baví ve větách ze známých českých filmů. Zkoušel nás, jak se jmenuje ten a ten v nějakém filmu. Jeho frekventovaná otázka víceméně na jakoukoli situaci byla: „A  není to málo, Antone Pavloviči?“ A tak poslední neznámou byl ještě Víťa. Vzdělaný zvěrolékař ze severu Moravy. I ten zapadl a jeho historka s „fetotomickou pilou“ patřila k vrcholům večerů v jídelním stanu.

Parta se tedy sjela ze dvou míst (Brno, České Budějovice) do Vídně, kde jsme nasedli na letadlo směr Moskva. Přestup a další let do Petropavlovsk-Kamčatskij. Let bez komplikací, jen jak je člověk zpovykanej z jiných aerolinek, tak mně trochu chyběly filmy. Tak jsem si četl. Jo, ale vlastně jedna komplikace byla. Veliká scéna s vedoucí letu ještě na letišti, kde mně řekla, že s novým batohem Atrack od Ortliebu do letadla nepůjdu. Že je moc veliký (35 litrů). Dokonce došlo na vytažení metru a přeměřování! Docela prekérka. Byl větší. Z nesnází mě vytáhl Šindy, kterej vzal nějaký věci do svýho příručáku, já kompresními pásky batoh zmenšil a asertivní blondýna kapitulovala. Uff.

V Petropavlovsku na letišti to trochu zaskřípalo. Po vyzvednutí bagáže z hangáru a po odjetí všech ostatních pasažérů totiž před letištní halou zůstala jen naše parta a tři psi. Nikdo nás nevyzvedl. Jarda, jako vedoucí výpravy trochu zesinal, ale naštěstí se vše vysvětlilo – porucha vozidla – a po chvíli nás vyzvedl náhradní mikrobus.

Hotel v pohodě. O transport, hotel a celou výpravu se starala agentura, se kterou měl právě Jarda už zkušenost. Vše šlo jak po drátcích. Hotel, ubytování, nákup alkoholu (ten nebyl v ceně výpravy), večeře.

Druhý den se čekalo na let vrtulníkem do Údolí gejzírů. To je po Yellowstonu druhý největší park tohoto typu. A zatímco Yellowstone denně v průměru navštěvuje 35.000 lidí (skoro milión měsíčně během letních měsíců), sem přiletí pouze kolem 100 návštěvníků denně. Cesta je možná pouze vrtulníky. MI8 – takovej autobus s vrtulí. 24 pasažérů. Tady jsme měli trochu potíže s počasím. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli poletíme. Nakonec to klaplo a i když nebylo ideální počasí, zážitek to byl epesní. Průvodkyně Galina, vysílačky v uších, výklad v ruštině a angličtině. Jo, k té ruštině. Trochu jsem si připadal jako spící agent. Něco jako Jason Bourne. Prostě ze začátku jsem si vzpomněl pouze na spasíbo a sabáka, ale postupně jsme se rozmluvili všichni. Myslím, že i pro partu, která s náma jela na vlastní výpravu, to byla příjemná změna, se domluvit. Protože anglicky tu moc lidí neumělo. Ale zpět do Údolí gejzírů. Nejlépe to ukazuje asi video níže. Obrovská rozloha, vulkány všude kolem, na každé zastávce nám byl přidělen „ranger“, kterej se zbraní pozoroval okolí, jestli se nepřižene medvěd. Chodí se po dřevěných chodníčcích, všude to bublá, ze země se kouří. Spousta lidí psala, že by se bála letu v těch historickejch vrtulnících. Nebyla to taková hrůza. Měl jsem pocit, že je solidně opečovávají. Navíc, kde je strach, tam pomůže vodka…

Po výletu jsme dali skvělou večeři, pár piv a jeli se na hotel lehce dobalit. Co se týká cen nebo i kurzu měny. Pryč jsou časy, kdy rubl byl za 10,- Kč. Teď naopak dostanete za 1,- Kč rubly 3. Ceny zhruba jak u nás. Pivo je teda dražší. Skoro všude Krušovice a Kozel. Krušovice byly i v Okťábrskaji a to opravdu konec světa… Pivo za 100 – 300 rublů. Jídlo od 100 až za moc. Obchody stejné zboží jak u nás. Šok jsem měl v už zmiňované Okťábrskaje, kdy v neděli bylo otevřeno, pult přetíkal zbožím všeho druhu. A vyjdete ven a kulisy jak z filmu o apokalypse. Ale obchod plnej.

Jo a zvláštní kapitolou je tu vodka. Ruslan nám řekl, že voltáž přesně 40° má, protože to vymyslel Mendělejev. Když jsme se ptali proč zrovna 40, tak řekl, že to zkrátka není ani moc, ani málo… 😀

A když tu jdete supermarketem, tak máte oddělení Maso, Kosmetika, Chleba, Ryby, no a pak oddělení Vodka. Fakt, nekecám.

Ráno v předpokládaný den odletu jsme se probudili a předpověď nebyla moc optimistická. Ale na odpoledne to vypadalo, že už by to šlo. Čekali jsme na pokyn z letiště. Tak jsme dali koupel v teplých pramenech, pak oběd a během něj nám volali z letiště, že poletíme. Už jsme měli nabaleno, tak rovnou na letiště, ještě nějaká vodka před cestou a vzhůru vzhůru. Na letišti jsme se potkali se zbytkem party našich průvodců. Anatolij, ten s námi byl od začátku, Ruslan, Páša a Olja. Vrtulník byl naložen, kontrola všech budíků proběhla. No a za 50 minut jsme byli na místě. Ještě než jsme dosedli na zem do vysoké trávy, vyskočil copilot a prohlídnul zem, jestli se nějak nezaboříme, nebo jestli tam není nějaký výmol. Dal pokyn k dosednutí. O kus dál tam výmol byl – zrádný taxis. Ale o tom až později.

Vyskákali jsme, vyházeli věci do vysoké trávy. Bylo toho teda hromada. My měli každý svou Ortlieb RS 140 ltr. tašku, ale těch krámů co měli naši průvodci. Jarda by to popsal klasickou hláškou ze Samoty u lesa: „To máte: stany, karimatky, stoly, vařič, plynové láhve, jídlo…“

Dostali jsme do ruky pádla a pomocí nich jsme udusali trávu. Postavili stany. Tady bych rád zmínil, že jsme s Fandou udělali hezkou jedničku v sektoru „stavění stanů“. Jo, ještě k tomu soutěžení. Anatolij přišel s tím, že by rád vyhlásil soutěž o největší rybu. Říkáme, že jsme sem přijeli na dovolenou a ne soutěžit. Ale on si nedal říct a pořád to opakoval. A že né měřit, ale vážit. Trochu jej podezřívám, že pohnutka byla, abychom nosili zabité ryby, které si oni nasolí a odvezou domů… Ale na nás si nepřišli. Na soutěž jsme nakonec přistoupili. Každý vložil 1.000 rublů do banku. Teda virtuálně. O tom taky později.

Takže jsme bydleli, pomohli jsme postavit dva velké stany. V jednom byla kuchyně, v druhé jídelna. Opodál byl postavený malý agregát, díky kterému bylo ve stanech světlo a dali se dobíjet přístroje. Já používal během dne přednabitý batterypack Sherpa 100AC od GoalZero. Ten je hlavně skvělý, protože má integrovaný měnič napětí, tak nabijete úplně vše. A několikrát. 😉

Kuchyni vládla Olja. Tady bych se rád pozastavil. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak skvěle v takových polních podmínkách vařila. Samozřejmě hodně z ryb, které jsme v umírněném množství dodávali, ale taky jsme měli kuřecí a „svininu“. Citlivě druhy jídel střídala. Jen teda ráno u některých s „kášou malášou“ neuspěla. Viď, Šindy? Opravdu perfektní kulinářský zážitek. Důkazem budiž moje +3kg po cestě, od které jsem si spíš sliboval opak.

Postaveno, večeře snědena a vyrazili jsme na ryby. Kluci s vláčkou hned u tábora. My s Jirkou a mušákama jsme vystoupali trochu nad tábor. Pořád jsme měli respekt z medvědů… Řeka Opala v těchto místech mohla mít kolem 30 metrů. Byla broditelná. I když to bylo náročnější. V místech, kde jsme začínali, jsme chytli pár galců. To není jelec, ale siven. První den nic většího.

A večírek se první den na vodě taky vydařil. Až na ten zrádný taxis. Ale o tom až později.

Ráno snídaně a na ryby. Řeknu na rovinu, že se mně to místo úplně nelíbilo. Naštěstí mě Míša vzal pod křídlo a přebrodili jsme v objetí na druhou stranu a tam už to bylo jiné. Nicméně člověk se pořád ohlíží, dívá, jestli není v okolí nějaký jiný míša, ale jako teda medvěd. Moc vám nepřidá, když vidíte skluzavky do vody ve vysoké trávě. Vyšlapané cestičky. Od koho? Od mědvědů.

Ale zpět rybám. Nabrodili jsme s Michalem nahoru a postupně po proudu strímrovali. Za chvíli vidím, že Míša zdolává hezkou rybu. A je to tak solidní duhák na prutě. Nádherná bojovná ryba. Zdravá, divoká. A už je v podběráku. Kříčím na dálku gratulaci. Já zatím nic. Ale za chvíli jsem se taky dočkal. A hned několikrát. Našel jsem si tam svou „Jihlávku“ a házel jsem strímr do kapes mezi trávy. Najednou krátká vázka. Asi jsem brknul o nějakou větev, si říkám. Ale nedalo mně to a hodil tam znovu. A ona to nebyla vázka. Ale krásný 60 cm duhák. No a pak v těch kapsách jsem jich odchytal rovných 10. Nádhera.

Co se týká vybavení. Měl jsem to dost jednoduchý. Chytal jsem přesně na dvě mušky. A to jsem vázal jako blázen a ještě se strachoval, že nic nemám. Takže černej zonker, mudler hlava a velká oranž koule. Viz foto dole. Jen jsem měl různé velikosti kuliček/zátěže. Pak růžový zonker a tím to haslo. Zkoušel jsem ještě myši. I Rockerku, to je taková moje osobní výzva. Ale nic. Na bloba – pár sivenů. Ale 90% času ty dva výše uvedené zonkery. Ostatně mně je shodně doporučili zkušení kamarádi Rosťa, Šeďa, Jája… Díky, kluci.

Silon 0,35mm fluorocarbon od Shimana, 1,20 návazec rovnou do rychlospojky, šňůra od Ria plovoucí s potápivým trojkovým koncem, prut Hanák Competition Superb Sea Trout 8100. Z toho prutu jsem měl respekt. Jakože celej den házet s 8 a ještě k tomu v 10 stopé verzi? Fanda s klidem mu vlastním říká: „Uvidíš, budeš překvapenej…“ A mohu povrdit, že i celodenní chytačka je možná bez toho, aby člověk pak mazal rameno 3 dny Voltarenem.

Na pár okamžiků jsme tam nabil suchou šňůru, ale to gró bylo s plovkou a s 3 potápivým koncem.

Počítal jsem, že budeme chodit s batohem. Takže jsem měl sebou od Ortlieba novej Atrack. Jo, ten, kterej mně nejdřív nechtěli vzít do letadla. Nakonec jsme vzhledem k bezpečnosti se pohybovali relativně blízko kolem tábora. Tak do 500 metrů. Ani ne. A občas prořízla vzduch Anatolijova píšťalka. Ať kvůli medvědovi nebo kvůli svolávání na oběd. To druhý bylo příjemnější… Nicméně bágl jsem řádně otestoval. Svěřil jsem mu všechny foťáky, dron… Byl se mnou na raftu. Jeho unikátní konstrukce – vodotěsný zip po celých zádech umožňuje bágl položit na zem rozepnout a ládovat do něj věci jako do tašky. Takže za mě 5 hvězdiček a doporučení. Jo ten dron. Tahám Sparka všude. Dřív než to zakážou nbeo mně jej zabaví. Dron se ukázal jako skvělý nástroj v hledání ryb. Minimálně nás záběry uklidnily, že nehážeme do prázdné řeky.

Takže convertible vest od Patagonie stačila. Parádní bylo, že člověk neřešil návazce, počet mušek… Jedna špulka, dvě krabky s muškama. Nic dalšího rybářsky speciálního mě nenapadá. Kdyžtak se zeptejte v komentářích pod podkazem na FB muškařských závodů…

Velká obava ale kromě mědvědů panovala kolem komárů. Že nás sežerou a tak. Všichni jsme si nakoupili takový ty legrační klobouky se „závojem“ – myskytiérou. A moskytiéru do stanu… Nakonec jsme ani jedno ani jeden nepoužili. Dokonce i konvenční české repelenty fungovaly. Člověk se nastříkal a komáři odrazili. Ale pořád na něj nalítavali. Nebodali, nesosali, nepřistáli. Jen kolem bzučeli. To ruský repelent, to byla jiná kategorie. Jsem se nastříkal a připadal jsem si, že mám kolem sebe ochranný deflektorový štít. Komáry a jinou havěť odrazil až někam do vesmíru. Tolik ke komárům.

Počasí. To bylo taky neznámou. Čekali jsme samozřejmě větší zimu než u nás. Když jsme odlítali, bylo u nás přes 30 °C. A tady bylo kolem 20 °C. Přes noc i pod 10. Některým byla dokonce i zima. Zvláště těm, kteří měli lehkej spacák z Decathlonu a spali bez karimatky… Přes den bylo tak 16-25 °C. Záleželo, jestli se přes mraky k nám prokousalo slunko. To se stalo přesně jeden den. Jinak pod mrakem. Specifikum byl místní déšť. Ono totiž nepršelo. Na hladině řeky se nedělaly kolečka od kapek. Ale večer byla taková vlhkost, že člověk měl oblečení úplně nasáklý jako by pršelo. Takže co se neusušilo přes den ve stanu nebo na větru, to bylo mokrý, vlhký. „Nejlíp to uschne na těle,“ řekl mně Franta a měl pravdu. Tak jsme byli sami sobě sušáky.

Teď něco k táboru. Po dvojicích jsme měli malé stany. Dva velké. To už jsem říkal. Vlastně chci psát hlavně o WC. Bylo nás v táboře 11. Kdyby se nechala tato potřeba na spontánní volbě všech, asi by bylo okolí tábora dost nechutný. Jednoduchá geniální vychytávka. Stan na výšku, kterej používají někteří karavanisti jako venkovní sprchu v kempech. Dá se koupit, tuším, v Decathlonu. Oblíbený Jardův obchod. Takže stan na výšku, kvůli soukromí a pak vykopaná jáma. Vedle hromada s hlínou a každý po potřebě hlínou zasype svůj výtvor. Jasně, je to klasická latrina. Ale to zasypání je tam navíc a okolí tábora je čisté. Ne nadarmo na svých kaprařských výletech brácha s Korbecem říkají malému skládacímu rýči „klíče od wc“… 😉

To máme vybavení, počasí, tábor. Teď třeba příroda a okolí. Já měl představu, že pojedeme do hor. Už jen teda pohled na google maps satelitní mapu mě vyvedl z omylu. Hory, vulkány jsou kousek výš, severněji. Tady to byla spíš placka. Samořejmě v dálce vidíte nějaký sopouch. Ale to je daleko. Tam, kde jsme přistáli, byly ještě stromy. Kamenné břízy, jim říkali. Ale postupně, jak jsme splouvali níž, stromy úplně vymizely a byla tam jen vysoká tráva. Takže i dřevo jsme si vezli na raftech. Dřevo bylo na oheň, oheň na plašení medvědů a na večerní atmosféru. Jo a taky na pálení odpadků. Prostě všechno se spálilo. To bylo vlastně taky na atmosféru.

Postupně jsme tedy splouvali řeku Opalu. Rozbili jsme celkem 4 tábory. Jen v jednom jsme spali jednu noc, jinak 2-3. Všude jsme viděli medvědy. Něco k medvědům. Splnil se nám všem vlastně sen. Vidět medvěda, navíc relativně z blízka. A hlavně bezpečně. To se nám podařilo hned druhý den. Ležíme s Fandou po obědě ve stanu. Klasický povinný polední klid. V tom mě Franta budí: „Ty jo, vstávej, asi je tady medvěd.“ Tak vylízáme ze stanu a byl tam. Obrovskej, stoupl si na zadní a prohlížel si nás. Byl ve vysoké trávě a čněl nad ní. Tak 5 metrů od tábora. Já běžel pro foťák, co taky jinýho, že? Ale hrdinný Anatolij, Ruslan a Olja jej pískáním, mlácení pokliček a řevem zahnali. Takže z fotek nic moc nebylo. Achjo. Na druhou stranu všichni jsme v cajku, nikomu se nic nestalo. Anatolij to zhodnotil: „Éto byl málenkij.“ Jakože malej mladej a že asi nikdy ještě neviděl lidi a přišel si nás prohlídnout. A že určitě přijde znovu, že obejde tábor a přijde z druhé strany. A taky že jo. Zhruba za hoďku přišel z druhé strany. To už jsem byl ready. Foťák nachystanej, dron připravenej. Něco jsem nafotil, ale pak jsem Olympus vrazil Šindymu a ten v Crocsech skočil do vody a jako slavnej válečnej fotograf Robert Capa fotil o 106. Udělal nádherný fotky. No a já odstartoval s DJI Spark. Medvěd neměl vůbec strach, žádnej respekt. To potvrzuje Toljovu domněnku, že ještě lidi neviděl. Proč? Protože všechny další medvědy, které jsme viděli, jsme zaznamenali, až když odcházeli od nás. Protože lidi jim nikdy nic dobrýho neudělali. Postupně jsme se s tím vědomím, že kolem jsou chlupáči nějak srovnali. Ale vidět každý ráno hned vedle tábora hromadu medvědích zelených exkrementů, člověka úplně v klidu nenechávalo. Proč zelených? Žerou trávu. Vodní i nevodní. Ještě bych zmínil, co jsme měli na obranu. Jednu vuvuzelu a dvě světlice. Jinak píšťalky a zvonečky. Těm zvonečkům se obzvláště zasmál Clint z BC. Říká: „Zvoneček zvoní a medvěd si myslí – už jde oběd…“ Tolik k medvědům.

Teď ještě něco k vlastní chytačce. Já vlastně jen strímroval a swingoval – vlastně mokrá. Kromě pár marných pokusů o sušení. Swing mě naučil Clint. Psal jsem to v předchozím článku o BC. Nahodit šikmo přes proud, přehodit šňůru a nechat vyvlát. Sem tam jsem aktivně osmičkoval nebo pumpoval… Ryby hodně braly právě během toho pomalýho vyvlávání. Když jsem přejeli níž, tak už se začali ukazovat lososi. Chytali jsem hlavně kety. To jsou ti flekatí. Ale postupně najížděli i něrky – něrky jedou, gorbuši. Byli u i další. Čavyča – tu jsem chytli jen jednu a to ještě kdoví. Hlavně teda ty kety nebo taky jak se jim říká losos psí. Je zubatej a prý se mezi sebou koušou. Sem tam nějakej duhák. A siveni. Michal kraloval právě v lovu sivenů během přesunů na raftu. Jak sám říkal, bylo to až nesportovní. Chytal na nějaký rotačky a chytal moc. My jsme si s muškama během přesunů moc neškrtli. Jo, něco málo jsme vytáhli, ale vláčka byla tutti lepší. Ještě k těm losoům. Tito jsou všichni vlastně na poslední cestě. Jdou se vytřít a uhynou. A na jejich mrtvolkách vyrostou jejich děti. Vlastně když už jedou nahoru řekou, tak už nepřijímají potravu, prý mají snad uzavřený jícen. Možná mě opraví nějaký ichtyolog. Každopádně útoky na mušku jsou zbytky loveckého pudu či zastrašování potenciálního nepřítele.

Boje s lososy byly líté. Odjezdy, zdolávání a zase odjezdy. Když si tak uvědomuju, tak moc neskákali. Zdolávačky kolem 10-15 minut. Denně jsme jich chytli několik. Nejvíc, co si vzpomínám jsem jich vytáhl 10 za den. Ale taky jsem měl 2 dny zerko. To teda bylo během dne, kdy jsme se přesouvali a rybařilo se pouze během krátkých zastávek na oběd. Vždy několik ryb bylo na prutě, ale spadly. Jo, ty pauzy s obědy po cestě byly taky vtipný. Prostě zastavujeme na ostrově. Ještě než přirazíme ke břehu Anatolij pokřikuje: „Ho, ho, ho…“ Abychom vzbudili medvěda a aby měl čas se zdekovat. Protože mít piknik na ostrůvku a probudit tím medvěda opravdu nechceš. A pak vyskočila Olja se svou kuchyní. Ruslan s Pášou rychle nachystali stoly. Olja ohřála na plynovém vařiči už předvařený oběd, nachystala termosky s teplou vodou na čaj a kávu, oplatky, sýry, salámy a oběd mohl začít. Během toho jsme si vždycky párkrát nahodili. Dokud nás neohlušila píšťalka Anatolije.

Jídla bylo dost. Kluci měli nakoupený ještě nějaký gebuzíny od nás  a já si vezl taky několik pytlíků sváči v podobě mixu od Adventure Menu. Parádní kominace oříšků, brusinek a sušenýho masa. Na takový tripy, ať už u nás nebo někam dál doporučuji.

A jak jsme postupně pluli řekou, dostali jsme se už úplně na olej a rafty skoro nejeli. Tak jsme udělali klasické vltavské soulodí a vytasili motor a jeli za pomoci něj. Nedovedu si představit tu cestu bez motoru. I tak to bylo náročný, protože jsme pořád hledali trasu korytem, protože řeka byla pořád dost mělká. Když jsme dojeli na místo posledního tábora měla řeka na šířku místy až 200 metrů. Ale pořád byla někde broditelná. Nicméně místy byly záludné tekoucí písky. Já s Michalem jsme udělali nepříjemnou zkušenost, že jsme se zabořili až po k…. a čtvrt hodiny jsme se nemohli dostat ven. Šílený.

No a to je vlastně už skoro všechno. V posledním táboře asi nejzajímavější bylo, že žeka vedla už podél Ochotského moře. Šli jsme se k němu podívat. A zde jsme viděli jiný rybolov. Kilometrová sít do moře a pendlující zodiaky s bezmála tunou lososů na každý příjezd k jeřábu na břehu. Ten jen ryby sypal na obrovské náklaďáky. A takových sítí jsme potom podél cesty zpět viděl moc. Asi by ten tah lososů byl neskutečnej, kdyby tady toho nebylo. Prý 70% produkce ryb celého Ruska pochází z Kamčatky. Když jsem viděl ty náklaďáky, tak bych tomu i věřil.

Ještě k chytání. Tady jsem měl slabou chvilku a už jsem sahal po vláčáku. Ale když jsem zjistil, že se dá brodit, tak jsem dál na té široširé řece se Šindym muškařil. Kluci na vláčku asi chytli víc. Ale já jsem si pro sebe chytil nejhezčí rybu zájezdu. Lososa ketu ale ještě ve stříbrné verzi. To jsou ti, kteří vytáhnou z moře a ještě se nestačí přebarvit do třecích barev.

Poslední večírek v oranžovém jídelním stanu. Ta barva byla takticky zvolená. Sedíte ve stanu, oranžovém stanu, zdá se vám, že venku svítí sluníčko. Přitom je tam hnusně a prší. Ne. Vlastně neprší. Mží. Ale jste mokří. Na hladině nejsou kapky, ale ta mlha, to mžení, je jak déšť.

Ráno jsme pobalili, naložili všechny věci do přistaveného náklaďáku a vydali se na 8 hodinovou cestu zpět do civilizace. Každý svoje dvojsedadlo. Pohoda.

Ještě vyhodnocení soutěže! Ráno před odjezdem vidí Michal Pášu, jak jde k řece. Říká mu zděšeně: “ Co to máš?“  A ukazuje na dva obrovský trojháky s nalitým olovem. A Páša v klidu: „Éto smyk.“ Prostě podsekávačka. Chtěli to vítězství na poslední chvíli urvat. Za každou cenu. Ale to se nepodařilo. Tak jsem výhru 10.000 rublů vyhrál já. Vlastně díky Fandovi. Protože když jsem chytil velkýho zubatce, tak mu říkám: „Mám jít?“ Franta: „Jasně, přece je nenecháme vyhrát…“ A bylo to ještě napínavý. Protože nahlášená hmotnost největší ryby byla 4,62 kg. A já donesl toho svýho cepa a váha ukázala 4,61. Páša se začal hystericky smát, že jako je pořád ve vedení. njn, ale já jsem bývalý závodník. Takže převážení ukázalo 4,64 kg. Hysterický smích jsem si odpustil, resp. jsem jej  v sobě udusil… Kluky jsem pozval na pivo, zaplatil půlku velkýho kraba a zbytek rublů nechal na uzený filety.

Ještě dvě noci v Petropavlovsku. Prohlídka přístavu, pokoupit nějaké uzené lososy a kaviár a letíme domů.

Bylo to skvělý. Parta výborná. Díky, kluci. Skvělá byla i skupina, která se o nás výborně starala. I kompot nám namíchali… Taky moc děkuji – Oljo, Toljo, Ruslane, Pášo.

Nic se po cestě neztratilo, nikomu se nic nestalo, letěli jsme obřími vrtulníky, viděli jsme medvědy, chytili lososy… A bezpečně jsme doma. Prostě sen. Byl jsem tam vůbec? Asi budu muset znovu.

 

Jo a pokud se Vám, líbily fotky a máte instagram, tak více z cest je tam. 😉 Takže mě tam sledujte – @igi_flyfish 

 

 

Klasické Cappuccino na letišti

 

Petropavlovsk-Kamčatskij

 

Náhradní mikrobus je tu

 

Partička jede na hotel

 

Sopky na dohled

 

Doplňování výbavy + místní repelent!!

 

Vodka!!!

 

Odpočívej se vkusem

 

Termální lázně

 

Termální lázně 2

 

Druhý den ráno, déšť, nevíme, jestli poletíme.

 

Tak aspoň k památníku „Kde začíná Rusko“.

 

MI-8

 

Už jsme na palubě.

 

Můžeme letět.

 

První přistání v Údolí gejzírů.

 

Rangerka

 

Jarda

 

Údolí gejzírů

 

Monumentální údolí

 

Chvílemi jsem klečel – Šindymu díky, že mě občas cvaknul.

 

Fanda

 

Údolí gejzírů

 

Partička

 

Skoro celá partička, Jarda se někde zapomněl.

 

Posloucháme výklad.

 

Pořád posloucháme výklad

 

Druhá zastávka na náhorní plošině.

 

Náhorní plošina

 

Rozhovor s rangerem Vladimírem.

 

Náhorní plošina

 

Medvědi se tu rádi bahní, proto ti rangeři s puškama.

 

Víťa a Michal

 

Náhorní plošina

 

Silně podhuštěné kolo… A já, Fanda a MI-8.

 

Vulkán Karimskiy – 1345 m. n. m.

 

Hledej vrtulník…

 

Hledej medvěda…

 

Z vrtulníku

 

Večerní veselí

 

Helitrip to Valley of Geysers

 

Den odletu

 

Kokpit

 

K prasknutí naloženo.

 

Fanda se kochá.

 

Fanda se rozhlíží.

 

Všechny věci ven.

 

Parta před odletem MI-8.

 

Start – prý je nejlepší zůstat pod vrtulníkem…

 

Už letí.

 

A je pryč.

 

Vždy vysmátej Zbyňa dusá pádlem lebedu, aby se dal postavit tábor.

 

Nabíjení

 

Sušení

 

Tábor v noci

 

Páša, Tolja a Ruslan

 

Fotím dlouhý expozice foťákem přes aplikaci v mobilu. Fanda to dozoruje.

 

Tady je výsledek.

 

Večer u ohýnku

 

Hvězdná obloha. Minimální světelný smog, vlastně žádný, ale bohužel byl úplněk, takže ten při focení trochu vadil. Ale i tak jsem s výsledkem spokojen. Jinak jsem rád, že jsem noční focení neodkládal a stativ použil hned první den, protože už do konce pobytu jsme hvězdy neviděli. Každý večer padla mlha.

 

Rozlívání vodky

 

Chystání noční expozice – tato čelovka od LedLenseru je na takový akce nejlepší. 😉

 

Oběd pod taktovkou Olji. Opravdu skvělá kuchařka.

 

Ucha – rybí polévka. Pravidelně jím a jsou vynikající pouze tři rybí polévky: od mé mamky, od Milánka Čubíka a od Franty Kůrky z Rožmberka. A teď na seznam musím přidat čtvrtou – od Olji z Kamčatky.

 

Tady to je splněný sen. Vidět medvěda z blízka, ale aby se nic nestalo…

 

Jak říkal Tolja – málenkij…

 

Ale vypadal, že má na něco chuť. 😉

 

Zase tak málenkij nebyl. Pobavil mě nějaký komentář z instagramu – „ty voe, já si myslel, podle té fotky, že je větší jak stromy…“ 😀

 

A žral trávu. Vodní i tu na zemi. Nabíral ji těma drápama jako hráběma.

 

Nabíjení baterií do drona – Sherpa 100AC

 

Tábor

 

Nahodit, stáhnout, nahodit, stáhnout, nahodit, stáhnout a znovu…

 

Michal chytil hezkýho cepa.

 

Jeden z prvních duháků.

 

Tady ještě byly stromy.

 

Fanda

 

Jsou tam – Michal, Šindy a Fanda

 

Duháček po cestě

 

Můj první losos keta

 

Snídaně

 

Galec – siven & Šindy

 

Mě ten záchod opravdu okouzlil 😉

 

Fanda vstává

 

„Káša Maláša“

 

Naloženo a vyplouváme

 

Franta

 

Šindy

 

Ruslan

 

Z podběrákování má Jarda za 5…

 

Druhý tábor

 

I tady se mnou byl Leatherman Free

 

Kuchání, čištění – něco málo z chycených ryb jsme spotřebovali. Velká většina plavala zpět.

 

Tolja

 

Tolja chystá kaviár

 

Olja vaří. Ještě nebyl zprovozněný generátor, tak za svitu čelovky.

 

Kuchyně

 

Ucha

 

Kaviár

 

Zubatá keta

 

igi a keta

 

Franta a cepelín

 

Zuby jak kelcny

 

Parťáci a keta

 

Jde zpět

 

Úplně se mně z toho motá hlava

 

Radostné pouštění

 

Jirka s ketou

 

A další keta

 

Zase pouštíme…

 

Natáčím, jak se dělá kaviár

 

Orel a jeho 2+kk

 

Franta a keta

 

Igor a keta

 

Jirka s něrkou

 

A už si plave zpět…

 

Nejlepší tábor na světě, teda až na ty hromady, který nám tu každý ráno v okolí nechal méďan.

 

Nakládání filet

 

Baňa – něco jako sauna. Ano, i toto jsme sebou vezli.

 

Soustředění největší…

 

Sušíme – jediný slunný den

 

Jídelna

 

Nejlepší tábor – Víťa běží do baně a Franta vyhlíží drona

 

Řeka Opala

 

Tábor

 

Opala

 

Tady jsem to ještě nevěděl, ale toto je vítězná ryba. Za fotku děkuji Víťovi.

 

Zase ten tábor

 

Něrky táhnou

 

Kety táhnou

 

Zcela unikátní záběr koupajícího se medvěda. Málo se to ví, ale během komplexní hygieny medvědi odkládají kožich…

 

Zase keta

 

Zbyňa a keta

 

Franta, Zbyňa a keta

 

Splash

 

Medvídek – ty větší jsme zaregistrovali až když mizeli…

 

Balení tábora

 

Ruslan – náš raftovod

 

Borci mají pohodu

 

igi fotí o 106

 

Míša rozjímá

 

Rojení rybáků

 

Stromy rostoucí kolmo na šikmý břeh

 

Olja mě zásobovala slunečnicovými semínky

 

Tolja a Ruslan s kompotem.

 

Náš zlatý Ruslan

 

Partička

 

Opala se rozšiřuje

 

Tábor a nalevo zmiňovaný záchod

 

Tolja hledá cestu

 

Šindy a igi

 

Racci

 

Vše je ok.

 

Masivní lov lososů na břehu Ochotského moře.

 

Fanda a Krušovice

 

Zatažená s’ť je snad kilometr do moře, tam je „molo“, ze kterého nakládají ryby do zodiaků.

 

Během necelé hoďky, co jsme tam stáli, přivezli 4 sítě plné lososů.

 

Každá měla kolem 750 kg ryb. Kamčatky prý (nemám ověřeno) produkuje 70% produkce ryb celého Ruska.

 

Kamarád Viktor se dorozumívá s posádkou člunu.

 

A jeřáb vysypává sítě rovnou na obří náklaďáky.

 

Molodcí

 

Parta na břehu Ochotského moře

 

Přebírání ryb

 

Nebezpečná práce

 

Pendlující čluny k pontonu, kde se nakládá.

 

Jarda s kamarádem Viktorem.

 

Čekání na pokyn.

 

Další síť

 

Čekání a v dálce nakládání

 

A pro další síť – každý den, po dobu 5 měsíců, pak mají chlapi volno.

 

Rybářská „vesnice“

 

Jeřáb a náklaďák

 

Nekonečná síť a taková je každý kilometr

 

Odvoz ryb

 

Michal jde z lovu.

 

Fanda obdivuju centrálu.

 

Akcička

 

Ruslan uklízí

 

Šindy mě volá: „Igi, pojď, poslední vodka…“

 

Zátiší s vodkou

 

Neptun Zbyňa

 

Míša a igi

 

Vision of Kamchatka

 

Tolja

 

Partička během přejezdu

 

Romantický tábor

 

Nabíjecí centrum – Sherpa 100AC

 

igi & Ruslan – dva stejně staří borci. Teda Ruslan to říkal. 😉

 

Poslední tábor – vpravo řeka Opala, na horizontu Ochotské moře

 

Trochu se nám ta Opala zvětšila.

 

Ještě řeka nebo už jezero?

 

Ryba na prutě!!

 

A i v podběráku!

 

Asi nejhezčí ryba, kterou jsem zde chytil.

 

Cep

 

Double

 

Je to keta, ale zatím není tak vybarvená, jak ryby které jsou delší dobu v řece. Je to vlastně takovej Chromer… 😉

 

Večerní focení

 

Tábor

 

Vision of Kamchatka

Vision of Kamchatka

 

A zatím uvnitř Vision of Vodka…

Poslední balení a nakládání

 

Balení

 

Nakládání

 

Snímám timelapse, resp. timewarp pomocí GoPro Hero7.

 

Partička před 8 hodinovou cestou náklaďákem.

 

Partička po 8 hodinové cestě náklaďákem.

 

Sopka

 

Sopky

 

Běžné auto na ulicích Petropavlovsku-Kamčatskij.

 

Benzinka

 

Sopka

 

Další pohled na sopku – opravdu jsem se toho nemohl nabažit – ušetřím Vás asi dalších 500 fotek se sopkama…

 

Samý vulkány

 

I zde jsou pojízdné směnárny…

 

Kontrola snímku

 

Zase vulkán

 

Focení v kůži medvěda za poplatek

 

Fanda

 

Víťa

 

Jarda

 

Franta

 

„Tady začíná Rusko“

 

Medvěd – symbol Ruska

 

Víťa fotí

 

Vulkán

 

Taxi

 

Místní umění

 

Pauzička během focení

 

VIL

 

Velká Rus

 

Hot Dog

 

Fanda fotí

 

Fanda kontroluje fotky

 

I tu jsou…

 

Fanda

 

Zbyňa, Víťa a Jarda s Valdimírem

 

Vulkán

 

Petropavlovsk-Kamčatskij

 

Petropavlovsk-Kamčatskij

 

Vulkány

 

Noční focení – foto: Fanda

 

Bylo to fan, kluci. Díky za pohodovou společnost.

 

P.s.: za fotky, kde jsem já – igi, děkuji Fandovi, Šindymu a mé dlouhé levé ruce.